Kulturní dědictví nové společnosti – pro budoucnost?

- Literární koutek

Esej na téma Kaplického Národní knihovny. Je to jenom o ní?

Píše se rok 2312 a anglický turista zamíří do Prahy – města se středověkou historií. Užasle cupitá s foťáčkem okolo Pražského hradu, na Staroměstské náměstí a při svých toulká zavítá až na Letenskou pláň. Náhle se mu rozzáří oči. Vrchol jeho postování po Praze není Karlův most, ani staroměstský orloj. Návštěvník se sklání před skvostem vizionářské architektury – budovou Národní knihovny.

Já už v té době žít nebudu. Pravděpodobně po mně nezůstanou ani tyto řádky. Pokud bych však mohl člověku vzkázat pár vět, pak by to byly právě ty následnující.

Knihovna. Už od počátku písemnictví místo moudrosti a svědomí národa. Kde jinde se hromadí tolik ceněných myšlenek? Nezlob se, český národe, ale onou komedií sehranou na prknech veřejnosti l. P. 2007 ses ukázal v pravém světle. Zavinutý v minulosti, opředený panelákovým či kvádrovým uměním, neschopný změn, nedůvěřivý v pokrok, nesnášenlivý vůči vybočování z řady... Dost už!

Naše společnost se v této věci bipolarizovala. Račte, pane prezidente Klausi, račte si sednout do kolečka s maltou, blokujte stavbu jako protijaderní aktivisté elektrárnu Temelín či hraniční přechody, omlouvám se Vám, ale jsou to Vaše slova. Nebo snad ne? A vy ostatní, nazval bych vás poemisty, takových krásných pojmenování jste vymysleli: houba, šmoulí čepice, chobotnice s okem nad Prahou, nebo dokonce vesmírný flusanec!

Na druhé straně stojím já a přívrženci moderní architektury. Nejen vizitka autora návrhu, jenž zvítězil, Jana Kaplického nám dokazuje, že jde o prvotřídní světovou architekturu: Brit českého původu, pracuje pro NASA, držitel nejprestižnějšího architektonického ocenění Stirling prize za stavbu londýnského novinářského centra na kriketovém hřišti, je též zakladatelem ateliéru Future Systems.(Jen pro zajímavost zde mohu uvést druhé místo v soutěži o stavbu pařížské knihovny.)

Podíváme-li se do historie, najdeme několik staveb, které v době vzniku způsobily podobné peripetie. V zahraničí to je jistě ikona nejen Paříže, ale i celé Francie Eiffelova věž. Po světové výstavě byla trnem v oku Pařížanům, dnes je to turistický objekt číslo jedna. Pokud bychom pátrali doma, naše oči se zaměří na futuristickou vizi vysílače na Ještědu. A nyní je to památka mezinárodního charatkeru. Dalše kauza – Tančící dům, rok vzniku 1996 – a zahraniční cena proslulého časopisu Time o léto později.

Moderní svět klade na občana jisté nároky. V jednadvacátém století má být nejen umělec individualitou s vlastním názorem a schopností se vyjádřit. Bohužel přítomnost je odrazem minulosti a jednotnost totalitní doby je v našich myslích přechovávána. Budeme-li šedí v kultuře, nerozjasní se nám ani v životech. Kaplického Národní knihovna je smělým krůčkem k odhození stínu.

Angličane, jak to dopadlo?... Já se bojím...

vypotil brouzdal, 17.06.2007, 14:58:00, Komentáře (0)

Na dveřích je napsáno jen TAM

- Literární koutek

Textík na téma Tajemství domu v soutěži O pardubický pramínek... Tichá vzpomínka z budoucnosti – už se na ni těším...
Seděl jsem v houpacím křesle uvnitř letní chaty, kterou vybudoval můj dědeček, a sledoval vnučku, kterou jsme teď opatrovali po dobu několika dní, aby mohl syn v klidu rodinu přestěhovat do nového domku. Pomáhala babičce s vařením. Místo pozorování jsem se ale hlavně radoval, že bude brzy večeře. Když už nevěděla, jak může přiložit ruku k dílu (mouka byla uklizena, cukr zůstal po přenosu téměř všechen v cukřence a těch pár zrnek na podlaze se někde ztratí), přiběhla ke mně.
„Dědo, vyprávěj mi něco, prosííím," zaštěbetala.
„A co bys chtěla slyšet?" zeptal jsem se s úsměvem.
„Cokoliv. Já budu pozorně poslouchat." Němě jsem souhlasil. Přisedla si ke mně a já jsem mohl začít.
„Už je to hodně, hodně dávno. Byl jsem ještě mladík.. Potřeboval jsem peníze, asi jako je budeš ty, až vyrosteš, potřebovat. Brigádničení ti ale dá daleko víc, než jen nějakou tu korunu. Poznáš spoustu zajímavých lidí, dostaneš se na místa, kam se nepodívá jen tak někdo. Hodně mých přátel pomáhalo v pekárnách nebo uklízelo na úřadech. Já jsem pracoval na telefonních informacích.
Už z dálky mě vítala vysoká věž s anténami. Její betonová, do pleťové barvy laděná konstrukce připomínala vyrostlou bedlu. I v jiných částech města mi svou siluetou připomínala budovu, která se rozprostírala pod ní a kde jsem trávil čas se sluchátky na uších. Ta měla tvar dvou kostek másla postavených na stranu a bedla čněla mezi nimi."
„Jedlá!" vykřikla vnučka. Chata v lese k houbaření přímo vyzývala, a tak už od malinka uměla poznávat jednotlivé druhy hub.
„Ano jedlá, ale zpátky k mému příběhu. Když jsem do velkého domu přišel poprvé, myslel jsem, že se tam ztratím, všechno bylo pro mě tak nové a blyštící se. Turniket mě uvítal svým zapípáním, ale zároveň zamrazil chladným dotekem chromovaných trubek. V novém prostředí se člověk vždy nejdřív bojí. Vystoupal jsem po schodech nahoru a zahnul ke skříňkám na šaty. Najít v odpoledním čase jednu volnou s fungujícím zámkem byl úkol takřka holmesovský. Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o tom slavném detektivovi?" Zakývala souhlasně hlavou.
„Už jsem o něm i něco četla, závidím mu tu fajfku."
„A pak jsem procházel skrz prosklenou chodbu, která visela ve vzduchu, a pozoroval rodící se velkostavbu na náměstí. Nejdříve ale vyhloubili obrovský rybník."
„A to chovali ryby ve středu města?" zeptala se udivená a ohromená tou myšlenkou. Zasmál jsem se dětské fantazii a vysvětlil jí, že to byl jen žert a metafora pro vykopávání základů.
„Vešel jsem do sálu, na zemi šedivý koberec, na stropě čtvercové desky a všudypřítomné zářivky. Stoly oddělené skleněnými přepážkami nesly tíhu počítačů, jež v té době vypadaly jako krabice na dort. Vzduchem se nesla zvláštní vůně, kterou nejsem schopen ani popsat. Sem tam zacinkal telefon a člověk sedící před ním nejdříve nespokojeně zamručel a následně se zdvořile představil. Asi takhle: „Dědeček, dobrý den, jak vám mohu pomoci?"
Vnučka se rozesmála, a pak odpověděla: „Dala bych si zmrzlinu."
„Tak počkej až po večeři. Příjemné bylo sedět u okna a koukat, co se děje venku. Jakoby se ony scény odehrávaly někde na plátně či v televizi. Vymýšlet si, kam ti lidé asi jdou, o čem přemýšlí. Sledovat zkroušené fanoušky týmu, který prohrál, mladé muže, kteří si právě užívají života, a zatímco ty nehybně sedíš a dýcháš za okenními tabulkami dusný vzduch.
Jediné citové rozptýlení přicházelo o přestávce s návštěvou kuchyňky, nejkrásnější místnůstky za všech, a probuzení smyslů nad čokoládovou tyčinkou z automatu. Kdyby dvě bílé lednice mohly mluvit, zase by ti připomněly, že sis do nich nic neuložila, a tak nemáš co očekávat. Pokud jsem zůstával pracovat až do noci, byl to zvlášť truchlivý pohled.
Při odchodu jsem přemítal nad tím, kolikrát se ještě do té nenáviděné a zároveň milované budovy podívám. Kolikrát projdu chromovaným kolotočem za barieru, který odděluje vnější svět od světa sluchátek, blikajících telefonů a cvakajících klávesnic..."
Asi ze mne vycítila smutek navozený melancholickou atmosférou, možná si i všimla lesku v očích.
„Už se tam nikdy nepodívám," podotkl jsem. Sedla si mi na klín až se křeslo zakymácelo. Pohladila mne malou ručkou po vousech.
„Cihly, malta ani beton samy o sobě nic neznamenají, to lidské životy, které se s nimi střetávají, jim dodávají příběh a ony tak získávají vlastní duši. Duši, jež má vlastní osud a může ho vyprávět zpět lidem. Pamatuj si to, až budeš jednou posedávat v téhle chatě, v dřevěném houpacím křesle mého dědečka a vyprávět mým prapravnoučátkům příběhy, aby si vážili činů svých předků, tak jako teď činím já."
Přitulila se ještě více.
„Kdykoliv teď půjdu kolem věže, bude mi bedla připomínat právě Tebe." Obejmula mě. Poté jsem otočil list.
„Konec vzpomínání, babička hlásí večeři, jdeme si umýt ruce," utřel jsem si slzy a vykročil směrem k umývadlu.

vypotil brouzdal, 3.05.2007, 20:22:00, Komentáře (0)

Vojta a rohlík

- Literární koutek

Gymnaziální povídka, ve které se dozvíte, jak probíhá šťastný den jednoho studenta, když se zkříží s osudem jednoho rohlíku...

Jak může začít povídka o jednom rohlíku? Asi takhle: Bylo nebylo, za sedmero chemickými závody rozkládalo se sídlo honosící se jménem Pardubice. A v tom městě nacházelo se pekařství. Každý den tam vznikaly stovky koblih, koláčů, rohlíků a dalších pocukrovaných i nepocukrovaných pochutin. Ale ještě než se stihly rozkoukat do nového dne, zavřeli je do plastových věznic, kterým lidstvo odjakživa říká přepravky, a byly postupně exportovány. Pro ně to byl šok. Nikdy se nesetkaly s rohlíkem-stařešinou, který by jim řekl, co je čeká, kam vede jejich cesta...Rohlíky při tom stresu získaly hroší kůži, podle konzumentů spíš křupavou kůrčičku, a jak se bály koláče, úplně se jim stáhlo tělo včetně toho sladkého kousku tvarohu. Až najednou mučitel-převozitel zastavil a rozdělil početnou armádu vzpouru plánujících pekárenských výrobků a skupinu odnesl někam do neznáma. „Kam...kam zmizeli?“ ptali se pozůstalí, jenže za chvíli došlo k dalšímu dělení, až nakonec zbyla jen maličká parta odhodlaných, ale v tomto počtu téměř bezmocných upečených kousků těsta. A i jim se zdálo, že se přesouvají pryč z té cely. Ne, nezdálo, je tomu tak! Vidí velkou budovu. Kdyby uměla obyčejná sýrovka číst, mohla by rozluštit velký modrý nápis "Gymnázium 96". Vojta se probudil. Podíval se na budík. 7:45. „Ideální čas na vstávání do tý hrozný školy, dyž už teda musim,“ povzdychl.

7:48:10 právě si připravil batoh s věcmi

7:51:02 návštěva koupelny

7:51:07 odchod z koupelny

7:52:25 odchod z domu

„To bude zas den, svačinu sem si zapomněl, k vobědu bude určo šlichta.“ Ležérním krokem se přibližuje ke vchodu do budovy. Po tolika letech už ten modrý nápis nevnímá. Všímá si jen toho, že v tuhle dobu se hrne do školy nejvíce lidí. Teď na necelých osm hodin vstoupí do budovy a bude bojovat o přežití. Ví, že dnešní den bude velmi náročný. Musí dávat pozor, aby dobře rozvrhl své finanční možnosti a nakupoval jídlo postupně, aby nehladověl. Nic není horší než hladovějící student. Postavit se před třídu podobných lidí vyžaduje notnou dávku kuráže. Například v případě, že by musel být bufet zavřený, by se měla pro bezpečnost vyučujících výuka zrušit. Představte si někoho ze svých spolužáků, kdybyste mu zakázali jíst při matematice. Tím by mu byla odepřena veškerá činnost, kterou obvykle vyvíjí a mohl by se stát velmi agresivním.

Přátelé z pekárny pomalu spěchali z pultu do žaludků nenasytných bytostí a na straně pečivové organizace ubývalo sil. A tím i možnosti osvobodit se. Kolem jedenácté hodiny byly na vymření pizzabulky a též koblihy, a za další půlhodinu už nebyl ve školním objektu jediný nenatrávený exemplář. Postupem času se národnostní menšiny koláčů a sýrovek stávaly skupinkami o několika jedincích. A i ony se už dostaly do potravinového nebe. Až tu zbyl sám. Jistě se ptáte KDO? On, poslední rytíř v boji za svobodu.

Vojta přišel k pultu. Obědem, který obdržel v jídelně, se nenajedl. Komentoval to nepublikovatelnými slovy. „Co si dáš?“ zeptala se. Byl zaskočen náhlou otázkou při takovém výběru, nemohl ze sebe vypravit slova. Ukázal na poslední kousek pečiva – osamocený rohlík.

„Tak ten převrat nestihneme,“ stihl si ještě pomyslet, a pak už putoval za svými kamarády. Do nebe.

Kdokoliv další přišel ten památný den do bufetu, viděl Vojtu polykajícího s obrovskou chutí rozžvýkaný rohlík. „Tys koupil všechno, co měli!“ obviňovali ho. Od té doby je Vojta nazýván jako ‚ten, co vykoupil rohlíkem bufáč.‘

vypotil brouzdal, 12.03.2007, 21:50:00, Komentáře (0)

O mém stolním systému

- Literární koutek

Další z mých "ústavních fejetonů", tentokráte o obsahu zásuvek mladého gymnazisty...

Prázdniny jsou za námi a já jsem, jakožto spoluautor Ústavních listů, přemýšlel, jakou záležitost z mého studentského života vám přiblížím. Volba padla na stůl, respektive na šuflátka, v kterých uchovávám všechno možné. (Chtěl jsem sice začít psát smysluplnější článek, ale nemohl jsem najít sešit na své literární pokusy. Tuším, že to má na svědomí organismus, jenž se vyvinul z bakterií v druhé zásuvce, a asi ho nadchly články provázané s jídly z naší jídelny.)

Promyšlený systém zahrnuje celkem 4 položky. Nejvýše je umístěn pohotovostní prostor. Tam směřuji předměty, které musí být po ruce nebo ty, které jsem nestihl vecpat do spodních šuflat. Například teď tam mám cukr v pytlíčcích, jídelní hůlky, blok, deodorant (taky nevím, co tam dělá), učebnici latiny (moje jediná obalená učebnice, takže chci, aby byla vidět) a spoustu věcí z minulých časů, jež se z důvodu postihu za nepovolený archeologický průzkum bojím odkrýt z podvrstvy novějších „hraček“.

První zásuvka je pro mě nejdůležitější. Důmyslný bezpečnostní systém způsobí, že kdokoliv by chtěl cokoliv najít právě v tomto prostoru, neměl by nejmenší šanci. Často neprojdu bezpečnostní prověrkou ani já. Někdo nazývá nepořádek „organizovaným“ chaosem, já už jsem dospěl (to není konec věty) do stavu neorganizovaného chaosu a věřte, že to není slabé slovo. Když se mi za pomocí páčidla podaří dostat se dovnitř, vyskočí dvě třetiny předmětů na koberec. Zásadně používám tzv. fulltextové vyhledávání, což v praxi znamená přehrabat oběma rukama všechny relikvie a čekat, zda se neobjeví ta hledaná. Kde jsou ty doby, kdy každá věc měla v mém stole své místo? Na druhou stranu, když potřebuji archivovat jakoukoliv stvrzenku, doklad, dárek – přáníčko, trsátko, brčko (už si nepamatuji, odkud ho mám, příště si to na něj musím napsat), párátko ve tvaru šavličky (zdravím bývalého majitele), kytičky z květinového dne, přívěsky (těch tam je docela dost), pramínky vlasů (stejně mi zase vyrostou :-) ), malý míček, prasklou pojistnou matici na náboj z kola, universální klíč, kuklu na motorku, nůžky na bonsaje, USB kabel, sluchátka, fotky naší třídy, náramek Never give up, prázdný balíček od orbitek a spoustu dalších neidentifikovatelných více či méně mně známých předmětů (jak jistě vidíte, je to hromada velmi podstatných věcí), které mají co do činění s mou osobou, tak musí projít právě tímto meziskladem. Vzhledem k omezené kapacitě je nutné jednou za rok většinu předmětů zlikvidovat. (Funguje tu též v menší míře automatické uvolňování kapacity – při otevření již hodně naplněného šuflete nadbytečné předměty zapadnou dozadu). Ty podstatné – záruční listy (často bývají v nepříliš pěkné formě známé jako „mastnej papír vod sekaný“) se uloží do klidu v třetím šupleti (viz níže). Méně důležité předměty, které si chci ponechat, srovnám do krabice a putují pod skříň, ale, jak již tušíte, většina předmětů po roce neprojde selekční prohlídkou, to znamená, že jsem již zapomněl, jakou pro mne měly hodnotu, častěji co to vlastně vůbec je?, a skončí v koši. Ale za rok je skládka zase na světě...

Druhá zásuvka kdysi sloužila k ukládání školních pomůcek, ale, vzhledem k mému vývoji ve způsobu učení, je teď určena ke skladování knížek z knihovny. V současné době se tam nachází Pátá hora od Paula Coelha, Skorkoviny od Janovy a další. Taktéž tam mám volné papíry k použití na menší literární pokusy. Měl se tam nacházet i již zmiňovaný sešit. Je to můj neuklizenější šuplík!

V třetí zásuvce je můj soukromý archiv. Od dokladů a nějakých smluv přes památník, žákovské knížky, po staré hokejové kartičky...

Jak jsem již psal, jednou za rok se celá koncepce mého stolství uklidí, urovná, abych mohl ještě týž den začít vrstvit další nezbytné pamětihodnosti. Existuje ještě lepší řešení. Vymyslel ho, jak jinak, jeden z redaktorů Úl (bývalý majitel šavličky-párátka). Spočívá v koupení nového stolu, aniž by se člověk jakkoliv snažil zachránit obsah toho minulého a přemístit ho. A už začíná vrstvit znovu a do čistého prostoru…

vypotil brouzdal, 21.02.2007, 22:16:00, Komentáře (3)

Punk!

- Literární koutek

Je to můj článek z druhého čísla Ústavní listů Gymnázia Pardubice. Položil jsem si otázku: Co je vlastně punk?

Jaké krásné slovo je to. A pokud ho vyslovíte foneticky [punk], získá ještě větší nádech vznešenosti. S otázkou „Co je to ten správný punk?“ jsem se (spolu s dalším redaktorem Ústavních listů) vydal na nefalšovaný punkový večírek, těžko ho nazývat koncertem, při příležitosti oslavy 10 let pardubické skupiny Volant. A nutno podotknout, že jako desetiletí mi občas připadali.  Hned po příchodu mi bylo jasné, že do té společnosti nezapadáme. Oblečeni v modrých džínách, tričkách a svetrech jsme absolutně nenaplňovali představu přívrženců punkové kultury. Vždyť jsme ani v nejmenším nerespektovali Výbavu správného punkera! Tu můžeme zformulovat takto:

 

        1) Kalhoty s množstvím záplat – je vůbec možné je na tolika místech roztrhat?

        2) Pevné pestrobarevné boty –  nejlépe každá jiného druhu a barvy.

        3) Černá mikina – je vůbec nějaký punker, který nemá mikinu s Nirvanou?!

        4) Železné doplňky – množství různých řetízků a otvíráků od plechovek.

        5) Tetování – alespoň na 90 % povrchu těla.

        6) Zelené vlasy – zde se punker řídí heslem „modrá je dobrá, ale zelená je lepší.“

 

Po poslechu několika písní různých předkapel jsme pochopili, proč se na těchto akcích vypije tolik alkoholu. Ono by se to bez něj nedalo poslouchat...

Ke stolu, kde jsme se posadili, si potom přisedl Roman. Nejdříve jsem na něj koukal trochu s nedůvěrou. Ono když před vámi sedí někdo, komu se červenají ruce a loupe se z nich kůže, a dělá zásadně dvě věci – balí trávu anebo ji kouří (nemá to nic společného s trávovými bonbóny pro koně), tak se jinak cítit nemůžete.

A on říkal: „Punk v podstatě vznikl jako parodie na rock.“ Ale tihle se snažili zparodovat punk samotný. Volant se samozřejmě svým vystoupením z této řady vymaňoval. Občasným kvílením frontmana Milicha „Točte se, pankáčové!“ jakoby přiznávali humornost svého výstupu. Ale podotkněme, že muzika na „točení“ je to ta nejlepší! Ale divím se, že ještě nepogují s noži v rukou, aby to dostalo ten správný říz. My jsme se tedy pogu s těmito tvrďáky vyhnuli.

Pokud bych měl zformulovat heslo punku, znělo by zhruba takto:

 

 

Jistá skupina mých vesnických kamarádů se rozhodla experimentálně ověřit toto pravidlo, a to při příležitosti velikonočního pondělí. Závěry zněly takto: „My sme fakt nic neřešili, bohužel naše žaludky měly den otevřenejch dveří...“ Ne každý má trávicí soustavu vyvinutou k punkovému způsobu života.

Ale i opravdoví punkáči mají se svým trávením problémy. Když jsme po Volantím točení vyšli ven, málem si nejmenovaný spoluredaktor zašpinil boty, a vzhledem k tomu, že domů jsme jeli autem s mými rodiči, čištění podlážky by se nejspíše stalo pracovní náplní mého nedělního rána. Oni punkáči by si při ranní poetické náladě mohli zarecitovat krátkou báseň, jejímž autorem není nikdo jiný než onen redaktor:

 

Výsledek naší pitky – …blitky, …blitky, …blitky.

 

Jedna věc je jistá: Punk je jinde.

 

Článek nenabádá k alkoholismu ani k diskriminaci tučňáků.

vypotil brouzdal, 15.02.2007, 20:13:00, Komentáře (7)

Hokejové perníkářství

- Literární koutek

Atmosféra návštěvy pardubického zimáku...Určeno i ženám...

 

Každému hokejovému fanouškovi je od roku 2003 jasné, mezi kterými kluby je v české extralize největší rivalita. Červenobílohvězdnatá Slavie tehdy v sedmém a tudíž posledním rozhodujícím finálovém utkání porazila červenobílé družstvo Pardubice. A od té doby je soupeření těchto mužstev doprovázeno nebývalým zájmem a diváckou kulisou. Jako přívrženec pardubického Moelleru jsem se vydal na cestu do ČEZ arény, abych shlédl právě souboj středních a východních Čech.

Obalen do šály Dynama jsem se přibližoval k „Duhovce“. Na název ČEZ si asi nezvykneme, pro nás je to navždy Duhová aréna. Všude postávají hloučky fandů, všichni v bíločerveném, občas se někdo blýskne se starším modrým dresem. Na prostranství před halou stojí těžká kovová socha hokejisty. Ach, jak symbolizuje nohy našich borců ve třetí třetině. (Odbočka pro ženy: Hokej se hraje na třetiny. A na ledě. A na góly.) Ale nepředbíhejme. S lístkem v ruce a optimistickým výrazem fanouška třetího celku vstupuji do dveří zimáku. Stříbrný turniket na mě zamrká zeleným okem a já mohu kráčet blíže k ledové ploše. Mohutnými prosklenými šedivými dveřmi už za těch pět let od rekonstrukce prošly stovky a tisíce lidí a i mně říkají: „Cesta na jih je volná.“ (Slečny či nepardubičtí pánové, pro vysvětlení poslední věty pokračujte prosím dalším odstavcem.)

Jižní tribuna. Tradiční místo těch nejvěrnějších perníkářů, jak se rádi nazýváme. Betonové bloky stupínků se svažují dolů k mantinelům. Stojím tam a studený vzduch od ledu mi leze do tváře. Ano, tohle k hokeji prostě patří, zvláštní pocit. Před námi se tyčí síť, kamarádka, jež zachycuje nepřesné či zblokované projektily střelců. Po pravé straně je malý sektor pro příznivce hostů. Od nás je kromě plexiskla, zdi a sítě dělí ještě policejní jednotka. Inu i státní zaměstnanci si rádi zajdou na hokej a nemusí ani platit lístek.

Ledová plocha je posázena barevnými reklamami. Puk se nám v nich často ztrácí. Ale nebojte se, že byste si nevšimli třepetající se touše v brankové síti. Ostatní vás na to jistě upozorní. Za zmínku stojí ještě čtvero sloupů posázených nápisy čtyřech ročníků, které symbolizují mistrovské tituly. Vzpomínka na vítězství v roce 2005 je stále živá.

Samotné utkání je, jak už to při sportu bývá, plné emocí. Rozhodčí se evidentně nechce nudit, a tak vylučuje a vylučuje. (Dámy, to neznamená, že si dojde na záchod několikrát za sebou!) Atmosféry při dvou brankách domácích netřeba popisovat. Karnevalové veselí, známý popěvek, točení šálami nad hlavou... Kdo nikdy nebyl na hokejovém utkání Východočechů, podle slov si stejně tohle povyražení devíti tisícovek nadšených lidí nepředstaví.

Zdání blízkého vítězství se rozplývalo a definitivně rozplynulo během třiceti vteřin mezi prvním a druhým gólem hostí, třetí a vítězný puk mihotající se za zády brankáře Jána Lašáka byl již skoro formalitou. HC Slavia Praha otočila utkání a „obliba“ trenéra a manažera pražských hokejistů Vladimíra Růžičky stoupla. Pardubičtí fandové se po prohře v prodloužení uchýlili v ponuré náladě k bufetům, aby na ně ještě ponuřeji vykoukly ceny nabízeného sortimentu. Já jsem si řekl, že za předvedený výkon v závěru utkání si naši hokejisté nezaslouží ani korunu skrz jídlo v občerstvovacím zařízení. Ponořen v mase odcházejících a zasmutnělých příznivců opustil jsem arénu s jedinou myšlenkou: „Však my ti to, Slavie, vrátíme ve finále. A když ne, tak počkej za rok!“

(Poznámky uvedené v závorkách jsou tu pro TY, které nemohou pochopit, proč se těch dvanáct lidí honí za pukem, když za mantinelem jsou další touše, ke kterým se nikdo nehlásí.)

vypotil brouzdal, 28.01.2007, 16:55:00, Komentáře (3)

Neruda by bledl závistí

- Literární koutek

Moje reakce na jeden (zlo)čin Magistrátu města Plzně, který se chystal

Mezi různorodými činnostmi, jako je například vytváření chutné večeře nebo mlaskání do rytmu vánoční koledy Půjdem spolu do Betléma, se v životě mladého literáta – fejetonisty najde chvíle, kdy zasedne k televizi a shlédne zpravodajský pořad. Inspirace pak přichází sama. V mém případě k tomuto účelu bravůrně posloužily podvečerní zprávy České televize.

Informace, která vzbudila mou pozornost, se týká jednoho plzeňského stromu. Stejnou otázku, jakou si položil Jan Neruda, si teď pokládají zástupci firmy provozující síť supermarketů. Ptají se: "Kam s ním?" Já jim rád odpovím: "Nechte ho tam." Řeč je o 150 let starém kaštanu. Absurdní je, že radní přemístění stromu povolili... Ano, slyšíte dobře, totožná instituce, která před několika lety uznala strom kulturní památkou. Kvůli Penny-marketu se pokusí vzrostlý kmen přesunout, podotýkám, že podobná operace s jírovcem se ještě nikdy nikde nepovedla!

Jsem si naprosto jistý, že Magistrát města Plzně má tuto transkaci řádně vypočítanou. Pokud kaštan nepřežije, mohou se úředníci těšit nejen z veselých Vánoc, ale i z o tři miliony korun bohatějšího Ježíška, slovy teleshoppingového krále Horsta Fuchse: "To se jednoduše vyplatí!"

Opusťme Plzeň a podívejme se do Pardubic. Sám znám místo, kde silnici ustoupily stromy. Ještě si pamatuji, jak sladké byly jejich plody. Hrušky z těch nebožáčků už nikdy neochutnám. A masakr, genocida vůči rostlinám, která byla provedena na Masarykově náměstí, tu snad máme v živé paměti všichni.

Aby z malého semínka vyrostla obrovská koruna, je třeba desítek let. Aby naši zástupce nechali utnout kmen, postačí pár zvednutých rukou v několika vteřinách. Zeleň se z centra města postupně vytrácí, kompenzace zelenými koši na psí exkrementy mi nepřijde úplně šťastná. "A vám se tahle zelená jako líbí, pane Horník?" Totiž, omlouvám se, pane Demle!?!

Možná, že za pár let nebudou mít magistráty velkých měst co kácet, a pak přijde na řadu bourání domů. Jejich heslo: Místo pro vaší postele – multikino pro celou vaši rodinu!

Neruda nemusí mí strach, lidstvo již odpadkovou krizi řeší, tu s větším, tu s menším úspěchem. Je na čase začít vracet přírodu k nám a podobný přístup vrcholných orgánů tomu rozhodně nepomáhá. Proto vás do Plzně prosím: Nechte kaštan kaštanem!

vypotil brouzdal, 27.01.2007, 12:30:00, Komentáře (0)

"Mám hezčí talíř...HEČ!

- Literární koutek

Drobátko upravená moje slohová práce...

Upozornění: Čtenáři, pokud se dnes v mém textu poznáte a ztotožníte se s jakýmkoliv jevem, nelekejte se. Je to jen vývojová etapa v životě každého jedince – „čas mikrovlnkový“.

Dlouho jsem dumal nad tématem dnešního fejetonu. Původně jsem se s vámi chtěl podělit o můj názor na možný obsah knihy, kterou jsem sice neměl možnost prolistovat, ale její název „Krematorium SLAVÍ 80 let“ ve mně evokoval pouze morbidní fotografie prachu. Včerejší zážitek však naplnil moji myšlenkovou kapacitu.

Když manželka Dr. Percyho Spencera na Vánoce roku 1946 pekla cukroví, netušila, že tím pomohla milionům lidí na téhle planetě. Možná si myslíte, že se snažila nakrmit hladovějící Afriku, ale to jste úplně vedle. Percy, její manžel, si v kapse svého kabátu zapomněl vanilkový rohlíček, a jelikož byl vědcem a vyvíjel radary, a také nutno podotknout, že naštěstí rohlíček nerozmačkal, mikrovlnným zářením cukroví zahřál. Omylem! Ale chytrá hlava – přinesl kukuřici a na světě byl první popcorn.

Proč vám to píšu. Naše mikrovlnka se zamilovala. Do mixéru! Usuzuji z toho, že po šesti minutách točení a blikání světelným očkem na čočkovou polévku, byl pokrm NAPROSTO STUDENÝ. Řekl jsem bílé krásce, že na mixér by zapůsobilo pouze točení mnohonásobně vyšší. Nechala se ukecat a následně už jídlo ohřála za obvyklou minutku a půl. Asi byla zklamána nemožností své lásky.

Trochu mi to připomíná situaci ze silvestrovské noci. Mé spolužačky vložily do mikrovlnné trouby popcorn a myslely, jak se krásně nabaští. A ejhle. Tahle mikrovlnka už přišla o všechny své zaláskované iluze, a tak talířem nehnula ani o píď. Výsledek? No, popcorn to rozhodně nebyl...

Ptám se: Co se zamilovanou kuchyňskou technikou? Jsou to stroje, ale nemají nárok na trochu lásky? Postavme mikrovlnky vedle mixérů, umožněme jim vzájemnou komunikaci, vždyť není nic horšího než být starou mikrovlnnou troubou, které nikdo nedá ani trochy citu. Slibte mi, čtenáři, něco. Až přijdete večer po práci domů, usmějte se na svoji rychlovarnou konvici, pohlaďte ledničku... Naše technika si to zaslouží i přes to, že člověk je v roli boha – jejich stvořitele, i ony mají nárok na trochu vstřícnosti, i když vám třeba neslouží.

Každý má svoje osobní problémy, všichni potřebujeme toleranci a porozumění. I Percyho manželka musela kvůli tomu nešikovi vyprat tu zaprasenou bundu.

vypotil brouzdal, 17.01.2007, 22:22:00, Komentáře (3)

S hřejivou dlaní

- Literární koutek

Propletení dávného smutného příběhu se zpovědí autora v šeré večerní atmosféře...
Celý den jsem se těšil na tuhle chvíli, až za mnou zaklapnou dveře, a já teple oblečený vkročím do noční tmy.

Víte, já jsem vlastně blázen. Blázen do činností, které mne dokážou úplně vyčerpat. Miluju pocit, když mi po tváři stéká pot. Ten pocit, když si můžete říci, že „do toho“ dáváte všechno. Svaly bolí, plíce nestíhají, ale já se v tom vyžívám. Rád běhám. Pod korunami stromů, podél řek, v kopcích, či jen tak na vzduchu vystaven slunečním paprskům, vybírám si podle toho, jakou mám náladu. Ale s koncem roku se vše mění. Prozářené podzimní odpoledne velmi rychle přeplouvá do vlahého večera. V noci se svět zdá úplně jiný. Zvláště ten rozmazaný za běhu. Tam, kde přes den svištěla kola aut, není nic než prázdnota.

Dnešní večer je stejný jako mnoho předchozích. Lampy vrhají můj třepetavý obrys do kaluží. Na kraji vesnice stojí stromořadí topolů. Bílé chomáče květenství jsou již smeteny prvními podzimními dešti. Větvičky a zbylé listí se lehce třepetají ve vanoucím větru. Občas vytvoří tak zajímavé zvuky, až bych se i bál. Na obloze se třpytí pouze pár hvězdiček, zbytek je přikryt peřinou mraků. Snad nebude pršet.

Strašně rád poznávám svůj kraj. Všímám si, kde vyrostl veliký strom a já si uvědomuji, že jsem ho znal ještě jako malý kmínek. Lidská duše si jen těžko uvědomuje, jak moc dokáže člověka příroda obohatit.

Míhám se jako stín. Probíhám kolem starého nenapuštěného koupaliště, tady panuje zvláštní atmosféra. V létě mohu pozorovat západ slunce sedíce na zdymadlu a to je tak nádherné, až se vám zdá, že jste součástí nějakého kýčovitého filmového snímku. Za chvíli dorazím k lesu. Běžet mezi stromy a ještě k tomu ponořen v temnotě, to je něco nepopsatelného. . Každý šustot, každé smítko zvuku, které smysly zachytí, ve vás způsobuje obrovské napětí. Ale není to na tom to krásné? Podvědomě se bojíte, ale ani nevíte proč. Tuhle slyšíte pípající myš, támhle zahouká sova... Snažím se měkce došlapovat, abych nerušil dřímající lesní společenstvo.

Každý odlesk světla měsíce dokáže pořádně vystrašit. Nestál někdo za tím stromem? Ne ne, určitě ne, jen sami sobě způsobujete hrůzu. Sám vládce noční oblohy na vás dohlíží, abyste se vrátili k své postýlce.

Ale dnes je měsíc zakryt oblaky. Teď mne čeká vyběhnutí na malý kopeček, abych se ve vesnici opět shledal se světlem lamp.

Při běhání často přemýšlím, většinou o úplných nesmyslnostech. Pak se někdy stane, že nedávám pozor na cestu a moje noha končí ve vymleté díře ve vozovce.

A v tom jsem ji uviděl.

 

- – -

 

 

Jako malí kluci na vesnici jsme měli spoustu zákoutí, která nás k sobě poutala svou tajemností. Různé bunkry, lesíky, opuštěné domy, mosty a prostor, jenž se nacházel pod nimi. Stezky odvahy vedly právě kolem takového místa.. Mlýn. Téměř ke každému mlýnu se váží příběhy šťastných i nešťastných mlynářů. A já vám jeden z nich budu vyprávět. Každému dítku v okolí je osud mlynářovy rodiny znám.

Puntičkáři nechť si vyhledají v mapách, ostatní ať mi uvěří, že se kdesi v končinách českých na půli cesty v hlubokém lese mezi dvěma vesnicemi nachází mlýn Cerhov, lidmi nazývaný Crhov, my jsme mu však přezdívali Krchov. Proč to hanebné oslovení?

Už je tomu hodně dávno, co se tam naposledy mlelo. Žil zde tehdy mlynář se svou mladou, asi dvacetiletou dceruškou. Práce bylo dost, řemeslo šlo pěkně od ruky. Dcerka měla ráda přírodu, chodila do vesnice na tancovačku, jedním slovem – byla veselá, a tak ji měli všichni rádi. Ve chvílích, kdy chtěla být sama, toulala se k malému splavu, který urychloval proud potoka vedoucí na mlýnské kolo, tam prala a zpívala si.

 

Splav je jedním z mých koutečků, kam můžu jít, když mám těžko na duši. Myslím, že každý má taková místa, kam se uchyluje ve špatných chvilkách a kde může být osamocen. A je výraz nejbližšího souznění, když je někomu odhalíte. Tam se ukazujete ve své nahé podstatě, jen svojí duší. Pokud mne paměť nešálí, jen dvakrát jsem u splavu nebyl sám – se svojí láskou a se svým nejlepším přítelem.

 

Jedné noci přišla do mlynářství smrt a dceru mlynářovu si vzala s sebou na onen svět. Vypráví se, že příčinou byl nešťastný pád na kamennou podlahu. Od té doby to šlo s mlynářovou rodinou z kopce. Sám mlynář chřadl a život ho opustil nejdříve uvnitř, v jeho srdci a na duši, a poté i fyzicky. Když mlýn koupila od dědiců bohatá selská rodina, začala klesat od deseti k pěti. Tak se to stalo každému následujícímu majiteli mlýna. Prý to způsobuje mlynářova kletba. Taktéž se říká, že mladá mlynářka chodí za bouřlivých nocí v rozbitých oknech oblečena do bílého šatu a blesky křiví její půvabnou tvář. Nemůže světu odpustit, jak nespravedlivě se k ní osud zachoval.

Půjdete-li po cestě nahoru do polí, narazíte na malý křížek. Údajně ho nechal postavit jeden z pozdějších majitelů mlýna, dříve než ho skolila nemoc, aby si mrtvou dívku udobřil.

 

Ke křížku se čas od času zajdu podívat. Na kameni tam bývají položené svíčky.

 

Před nedávnem se mlýn dostal do rukou novému majiteli. Čas teprve prověří, jak to je s kletbou a zjeveními mladé dívky.

 

- – -

 

A v tom jsem ji uviděl.

 

Stála tam v celé své kráse. Bílé šaty jí vlály ve vlahém vánku. Rozpuštěné vlasy se ve vanoucím vzduchu proplétaly. Usmívala se. Její tvář však byla stejně bledá jako závoj. Jakoby mi chtěla povědět o své bolesti. Ale mlčela. Zastavil jsem se a díval se na ni. Byla opravdu krásná. Mohl bych tvrdit, že nádhernější tvář jsem nikdy v životě neviděl, ale bylo by to házení prázdných slov. Natáhla ke mne ruku. Podíval jsem se jí do očí. Zdálo se mi, že má slzy na krajíčku. Opatrně jsem opětoval její výzvu a dotknul se její dlaně. Byla přívětivě teplá. A tak hebká. Chvíli jsme se na sebe upřeně koukali. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Chtěl jsem promluvit, zeptat se, co se jí tenkrát stalo...

A najednou jsem ucítil silnou bolest ...

 

- – -

 

Otvírám oči. Hlava mi třeští. Kde to jsem? Rozeznávám slabé bílé obrysy nemocničního pokoje. Nemůžu se pořádně soustředit. Co se stalo? Slyším jen tichá slova pana doktora:

„...Váš syn měl štěstí v neštěstí. U mlýna, hned za tou zatáčkou v kopci. Mladí jeli ze zábavy. Čelní náraz. Ještěže ty opilce vůbec napadlo dovést ho k nám do nemocnice. Je to pouze otřes mozku. Víte, vůbec se divím, že dokázali v takovém stavu řídit...“

 

Jak jsem se později dozvěděl, parta vracejících se mladíků zastavila nahoře na kopci. Po několika vteřinách, kdy vykonávali nutnou a neodkladnou činnost, pokračovali v cestě dolů. Mé štěstí bylo v tom, že se ještě nestačili pořádně rozjet. Popravdě řečeno, jejich biologická potřeba mi zachránila život.

 

O tajemné dívce v bílém jsem nikomu nevyprávěl. Stejně by mi nikdo neuvěřil. Já vím své. Tak hřejivou dlaň nemůže mít žádná živá lidská bytost. Až půjdu ke křížku, zapálím jí malý plamínek...

vypotil brouzdal, 12.11.2006, 16:10:00, Komentáře (4)

V horách zamlženo

- Literární koutek

Povídka vzniklá na základě mých zážitků z hor...

Jó hory, to je krása...Miluju ten pocit, když takhle stoupám do výše. V horách je krásně vlhký vzduch. Shlédnete dolů přes vrcholky stromů a mlha vám brání vidět na úpatí. Okolo sebe máte bublinu světla a jinde, tam je jen bílo. Jste tudíž chráněni před všema nepřátelskýma očima.

 

Rodiče mi vždycky vyprávěli o horách jen to nejhorší. Táta do mě cpal, že prej jen blázen by moh’ líst do hor a v noci, to už vůbec ne. Že by se ztratil, hory změněj počasí v minutách a to pak se můžeš snažit, jak chceš, ale oni tě pohltěj a vydaj v lepším případě ráno. V tom horším už tě nemusí taky nikdy nikdo najít. Zato maminka, ta mi veřila. Když se dozvěděla o mém náročném úkolu, trošku se bála, ale já to zvládnu. Věř mi, mami...

 

Za chvíli už budu u vrcholu. Co mi dělá starosti, je ta voda. V horách stále prší. Přes moji koženou bundu se zatím nedostala, ale boty na tom nejsou dobře. Začíná se i trochu ochlazovat. Je to můj první úkol takhle vysoko. A tak jsem tu sám, ponechán vlastní nezkušenosti. Stále ještě jdu po asfaltce. Stékají po ní potůčky, voda je jasně čirá a voní nasládle.

Scházím na lesní cestu. Lehce našlapuji na kameny. Stačí jeden špatný krok a naděje mých přátel se rozplynou. Dolů bych se s vyvrtnutým kotníkem dostával jen těžko. Za chvíli už to vypukne a já ještě nemám nalezeno optimální místo. Inu, šíření radiových vln, to je alchymie. Kouknu do torny, zda-li mám všechno v suchu a v pořádku. Zdá se, že ano.

Cesta se stále klikatí k vrcholu, ten přes mraky nevidím. Mohu jen odhadovat, kde se za pár desítek minut budu vyskytovat. Že by tímto směrem? Jen odbočím pár kroků z cesty a boty v mokré trávě propouští vlhkost. Rozhlédnu se kolem. Nikoho nevidím. Pár vteřin stojím a poslouchám okolní zvuky. Neslyším žádný rušivý praskot či hlas, a tak se odhodlávám vyndat z batohu radiostanici. Snažím se svým tělem bránit krápějícímu dešti v cestě k elektronice. Rychle, aby mi vítr nenafoukl na hlavu, si pod čepici zasouvám sluchátko. Otočím tím, čemu většina lidí neřekne jinak než knoflik. Pro mě je tahle procedura vždy svátečním okamžikem. Ozve se šustot. Na jednu stranu uklidňující, stanice funguje, ale raději bych už slyšel morseovku. Hýbám s anténou, jak je možné, ale signál ne a ne přijít. Tlukot srdce se zrychluje. Kroutím hlavou, špatné místo, musím výš...

Sbalil jsem všechno vybavení a vrátil se na cestu. Pokračuji dál, cesta se klikatí. Stromy okolo se krčí v němé hrůze. Dívám se na ně, některé z nich připomínají lidské postavy. Bojácnost ale teď není na místě. Potůčky stékají po úzké pěšině, našlapuji už pomaleji. Vlhký studený vzduch se zarývá do plic.

Došel jsem na mítinu. Stojí tu malá stavba – bunkr. Je zarostlý mechem. Také jsou tu pařezy. Hledám nějaký pevnější na který bych se mohl postavit, abych vyzkoušel radiostanici, snad bude tenhle pokus úspěšnější. „Cvak.“ Ze šumu lovím náznaky příchozího signálu. Napětím se mi chvěje celé tělo. Mám promrzlé nohy. Došlapuji na kraj pařezu a ten se nečekaně pod mou vahou bortí. Špatně jsem si vybral. Jako štěstím padám do měkké trávy, žádná kaluž tu není. Tohle místo není o moc lepší, musím ještě dál, po cestě, do mraků...

K mému překvapení se ale cesta dále snaší dolů. Kdo ví, zda půjde ještě někdy nahoru? Rozhodnout se: pokračovat nebo se vrátit? Když budu pokračovat a sejdu zpět do údolí, kdo ví, zda se stihnu vrátit nahoru. Času je málo.

Tak já pokračuji. To je má volba. Přidávám na kroku. Po dvou stech metrech mě napadne spásná myšlenka. K vrcholu asi nevede kamenná cesta! Nalevo mám jezírko, nějaké dva metry široké a o něco více dlouhé, hloubku můžu jen odhadovat, ale v tomhle oblečení bych se z hladiny ven přes vysoký okraj vytahoval jen těžko. Vedle něj vede nahoru, a snad tedy i k vrcholu, pešina vyšlapaná v trávě.

 

Zapamatuj si každý křížení cest, každej strom, ať se máš podle čeho orientovat. A hlavně, nikdy nescházej z cesty, v trávě mezi stromy čekaj jezera, jsou tam díry, neriskuj svůj život...

Pravidla jsou k tomu, aby se porušovaly. Snažím se do paměti vrýt tenhle okamžik, tenhle prostor. Až půjdu za pár hodin zpátky, bude tma. Každý obraz mně pomůže navrátit se ve zdraví. Zabočuji strmou cestičkou, zkrz travnaté porosty, doufajíc, že k vrcholu už mně zbývá jen pár chvil.

Stoupám výš, cestičku lemují stromy. Často se otačím a snažím se být v klidu. Zpátky nebude problém se vrátit. Najednou se zelené smrky rozestoupí. Dostávám se na místo, kde je vidět důsledek kyselých dešťů. Místo krásných urostlých stromů jsou tu dřevěné trosky, pouze našedivělé kmeny a kdo vůbec ví, zda jsou tihle pánové živí? Jako by mi chtěli říci: „Nechoď do hor, na každého tu čeká jen smrt.“

Všímám si ohniště a několika kusů dřeva připomínajících velké květináče, velké truhlíky. Tak přeci jenom sem občas zasáhne civilizace. Rozhlížím se dále do krajiny. Zdá se více plochá, budu už u vrcholu. V paměti se snažím uchovat geometrickou sestavu linie zasněných stromů a směru, odkud jsem přišel.

Obcházím několik vysokých smrků a přede mnou z mlhy vyčnívá kříž. Blouzním snad? Svižným krokem mířím k symbolu křesťanů. Ale mám důvod se usmívat. Není to hrob a není to ani poutní místo. Dívám se na pozůstatek opevnění, bunkr, z něhož ční železná konstrukce pravděpodobně kdysi používaná na ukotvení kulometu. Nemám odvahu pouštět se do podrobného prozkoumávání oné stavby, raději nechci vědět, co se nalézá ve jejích útrobách. Vyskočím na travou zarostlý vršek. Všude okolo je mlha. Ve větru rozeznávám jednotlivé vlnky běloby. Musím být opravdu hodně vysoko.

Tak jdeme na to! Vytahuji stanici, připravuji papír pro zaznamenání dat. Zastavuje se mi dech. Říká se tomu ticho před bouří. Vysílačka na mne blikla svým přívětivě zeleným okem a z reproduktoru se ozval šramot přerušovaný krátkými záblesky táhlých tónů. Trochu se mi ulevuje. Hvězdy, které ani nevidím, jsou mi nakloněny. Stmívání probíhá nenápadně, bílá mlha svítí stále stejně, ale když na chvíli vydechne, ocitnu se v prázdné temnotě.

Na hodinkách pozoruji vteřinovou ručičku, jak mi odpočítává čas k nejdůležitější části úkolu. Musím zaznamenat zprávu, kterou odvysílají mně neznamí spojenci, ale důvěra je v našich řadách na prvním místě. Text, který zaznamenám, je zašifrovaný, musím tudíž zapsat pečlivě jednotivé znaky. Sám nic opravovat nemohu. Až budu zpátky dole, předám jej osobně, raději až příští noci, dalšímu článku našeho organizačního řetězu.

Z reproduktoru se ozvou tři tóny se zvětšující se frekvencí. Přesně tak to znělo v pokynech, které jsem dostal. Tužkou hbitě začínám zapisovat znaky na papír.

… bcjm oiaa rthl uroi vodn knaa a …

Následuje malá přestávka. Zjišťuji, že se mi papíry rozletěly několik metrů ode mne. Rychle je sesbírám a už následují další znaky. Zaznamenávám je. Voda ve vzduchu kondenzuje, a tak maličko mrholí. Od úst mi při výdechu stoupá pára. Spisy mi vlhnou. Kryji je před mrholením vlastním tělem. Vyšlu jen krátkou zprávu, několik taktéž předem domluvených znaků, že jsem vše přijal. Jak zjišťuji, měl jsem štěstí, stanice mi vydržela v provozu, ale baterie už hlásí konečnou. A už jsem zase sám, v nicotném tichu hor, které nahlodává vlastní vědomí. Teď mě čeká několik desítek minut dlouhá pouť domů, a pak horká koupel. Těším se na ní víc než kdy jindy.

Balím vybavení. Chvilkové uvolnění, snad i uspokojení. Dva kroky ze střechy a proti mně se objevují malé smrčky. Počkat, ty tu byly, když jsem přišel? Nepamatuji se, že bych se jimi prodíral. A přece jsou tu ty tři vysoké smrky. Obcházím je. Svítilna mi ale moc nepomáhá, mlha brání prostoupení světla. Tak tady máme hranici odumřelých stromů a tudy povede cesta. Chci být rychle dole a tak pospíchám. Po pár rychlých krocích po nějaké pěšině se přede mnou objeví doslova zeď z malých stromků. No, asi jsem se netrefil na tu správnou cestičku. Rychle se vracím zpátky, potkávám padlý strom, ten si pamatuji, překračoval jsem ho odpoledne, když jsem přicházel. Srovnám směr podle paměti. Deset metrů a opět ležící strom. Tak tenhle to byl??? Nebo ještě jiný? Krev v mých žilách náhle proudí. Stojím na místě. Co teď? Myslím, že by to mělo být tudy? Vždyť támhleto vypadá jako ono ohniště! Pomalu se rozhlížím kolem sebe a snažím se najít další záchytný bod. Začínám zmatkovat Vybírám mezírku mezi stromy, to by mohla být pěšina, po které jsem přišel. Ano, to je určitě ona. Tep mi roste, po dvou desítkách kroků se zase zastavuji před stromem. Tudy néé! Zavírám oči, chce se mi plakat, chce se mi řvát. Bezmyšlenkovitě se rozbíhám zpátky, ale moje noha končí v půlmetrové díře zaplněné vodou. Vždyť tudy už jsem šel a tohle tu nebylo! Proč, jen proč? Proč mě hory trestáte? Vysmíval jsem se vám? Jo, rouhal jsem se, ale jen trošku a i tak jsem k vám měl úctu! Čekat do rána na světlo, umrznu. Kalhoty mám promočené, prsty u nohou necítím. Proč mě svět takhle nesnáší? Zase já, jen já jsem vším vinen. Motám se dokola. Nevím, odkud jsem přišel, nevím kam mám jít. Všichni do mě vložili naději a já jsem ji zklamal. Proč mám zase zkoušet osud. Stromy, proč jste v jednu chvíli rozdílné a jindy zase stejné? Nepřemýšlím nad místem, kde jsem se ocitl, prostě jdu… V hlavě mám jen odpolední obraz jezera. Může být kdekoliv. Udělám krok, a pak jen půlvteřinka letu… A konec.

 

Slzy mám na krajíčku, nechce se mi věřit, že bych opravdu skončil tak, jak mi prorokovali.

Najednou před sebou vidím nějakou stavbu. Teda, jak jsem se vrátil zpátky, abych mohl dál bloudit, to netuším. Ale ne, to není stavba s křížem... Je to, je to ta druhá? Ta druhá!

Nikdy nepochopím, jak jsem se mohl ocitnout na opačné straně než jsem myslel, že jsem. Po zádech se mi rozjelo brnění. Asi jako když se stane zázrak. Jako kdyby k trosečníkovi na pustém ostrově kdesi v Melanesii připlula loď. Zavřel jsem oči. Uvolnění projelo mým tělem. Otevřel ústa a špitl „Děkuju.“

Promočený, se slzami na krajíčku, Bůh ví, zda-li byly více ze strachu nebo ze štěstí, jsem konečně kráčel cestou dolů k teplé koupeli.

 

Stejná povídka na liter.cz. 

vypotil brouzdal, 4.11.2006, 22:51:00, Komentáře (0)

Ledové zahřátí

- Literární koutek

I led může zahřát...

Celý článek

vypotil brouzdal, 9.11.2005, 20:36:00, Komentáře (3)

Pavučina pocitů okamžiku

- Literární koutek

Do literárního koutku dnes zařadím zajímavé dílo kamaráda Kociho, je i na literu.cz, takže tam pište, případné komentáře...

Celý článek

vypotil brouzdal, 24.10.2005, 16:53:00, Komentáře (0)

Vesnice vs. město

- Literární koutek

Chvilku jsem se nudil, tak jsem sesmolil tento textík...
Vážený čtenáři, nech mne Ti předvést doušek ze sporu prostého, ale moderního vesničana a materialisticky založeného měšťana. Neříkám, že tyto postavy jsou úplně typické pro obě prostředí a že ve městě žijí jenom měšťané jakoby z našeho příběhu a na vesnici jenom moderní vesničané…avšak tyto dvě sondy do života lidí v přírodě a mezi paneláky mohou být takovou názornou ukázkou charakterů.

Dvacáté století již bylo minulostí, když se v jedné hospůdce, kde také jinde, potkali dva lidé. Na tom by jistě nebylo nic zvláštního, ovšem já jsem vyslechl jejich rozhovor. Připadal mi velmi zajímavý. Na jedné straně stál mladík z vesnice a na druhé stejně starý nebo spíše mladý člověk z města. Poslouchejte tedy, co říkali:

Co si to povídal prosim, v tom hluku sem tě ani nezaslech.

Milý hochu, povídal jsem, že bydlet u vás ve městě jest krutá věc.

No to si snad děláš srandu! Snad mi nechceš tvrdit, že tam u tebe ve „vidlákově“ se máš líp než já v našem krásném městě.

Pravím tak. A také vás o tom přesvědčím.

Tak to bych chtěl tedy vidět…chachá…

Dobře, říkám tedy, že již v dětském věku je pro hraní lepší venkov.

To bych teda chtěl vědět v čem! Jestli je něco dobrýho na tom, pomáhat na zahradě okopávat záhonky, tak ať chcípnu…To si dřív zničíš záda a než se naděješ, umřeš.

Neříkejte taková slova, nebo naň doplatíte. Když jsem byl maličký, mohl jsem si hrát, kde jsem chtěl. A ta příroda kolem sebe. Navíc na vesnici se snáze parta udržuje.

To teda nesouhlasim. Chceš mi tvrdit, že ve městě je špatná parta? Víš, co se tady dá všechno prolézt a prozkoumat! A těch prolejzaček, co tady sou vybudouvaný!

Dětská hřiště nic neznamenají, to že jich tu máme poskrovnu je spíše výhoda. Děti mohou obdivovat krásu přírody. A těch sportů, které tu mohou dělat pro svoji potěchu. V teplých měsících ježdění na kole na málo frekventovaných silnicích. To je něco, o čem se vám, ani nezdá. Kopaná se může hráti téměř na každém plácku a rodiče nemají strach, že jejich děti by mohly spadnout pod automobil. Navíc dýchají čisťounký vzduch, žádné splodiny! A co teprve v zimě… Sáňkování ve městě? A kde tam děti najdou tak veliký kopec? O zamrzlém prázdém rybníku na lední hokej ani nemluvě!

Krása přírody? Šak v parcích a zoologickejch zahradách je stromků a zvířat dost. A stejně má každej doma pejska, to je to zvíře, co chce…Přece nebudu doma živit nějaký smrdící králíky a to teprv, když můžou přenášet hrozný nemoce. S tím sportem to snad nemyslíš vážně! Fotbal někde na Slávii nebo Spartě, to je to po čem synové tak touží, hrát na vesnici může kde kdo, ani bych se nedivil, kdybys ho tam hrát taky! Váš tým hraje nějakou pralesní ligu a budeš si tady na mě vyskakovat. Hokej? V Sazka Aréně, tam je led! Rovnej jako sklo! A není lepší jezdit na kole na cyklostezkách, než se někde pachtit po malotřídkách, kde stejně jezděj auta? Pokud chce někdo v něčem něčeho dosáhnout, tak jedině ve městě, kde jsou pro to podmínky, fotbal by se na blátě nenaučil ani Pelé. A co třeba různý zájmový kroužky? Máte snad u vás v „křupanově“ nějakej dům dětí a mláděže? No povídej…

Přiznávám, že na zájmové kroužky je třeba chodit do města. Ale na co by byl kroužek rybářů bez venkovského rybníku? Chytat v městském parku, kde jest hlava na hlavě? Brr, po tom snad žádný rybář netouží. Takový domácí vykrmený králík to je jiné masíčko než měsíce staré šlachy z Hypernovy. A že každý si přeje hrát fotbal za Spartu či Slávii?Víš vůbec, co to obnáší? To už není sport pro zdraví, tamní trenéři nutí děti k výkonům, jenž nejsou možné a pak se světe div, že někdo šáhne po nandrolonu či jiným ďáblem posedlým látkám. Chcete snad své děti zabít, tím, že je necháte v rukou těch trenérských ničemů? Sport byl od pradávna činností vykonávanou pro dobrý pocit z vítězství. To je pak nějaké vítězství, zničené zdraví? To je mi potom jasné, kdo vynalezl Cosmodisk!

Nachytal ses do vlastních slov, dělat něco jen pro dobrej pocit! To ste celý vy, vesničani, žádná cílevědomost, stačí domeček s králíkárnou a záhonkem, hotovo konec smrt. Alespoň vyklidíte místo nám, pro rozšířování měst. Však my si vás stejně připojíme a posuneme značku o pár kiláků dál. Ještě abych se vrátil zpátky k našim dětem. Cožpak ti nebude vadit, až budeš muset svoje děti vozit pořád do města a zpátky? To bude pěkná votrava, věř mi. Ve městě nasedneš na emhádéčko a seš tam kde potřebuješ. Máš prostě daleko víc možností, nejseš někde na konci světa. Děti se tu maj daleko líp, když chtěj jít do kina, tak prostě jdou a pak večer přijdou domu. A ty budeš muset pro ně jezdit.

Raději pro ně dojedu, než je nechat v noci se pohybovat po městě, kde každý druhý je vrah a ničema! U nás na vesnici je klid, nemusíš mít strach, že je někde někdo přepadne. Každý každého zná a všechno jiné než jak je obvykle je již předem podezřelé. Z toho i vyplývá, že vesnické děti jsou daleko silnější v krizových situcích. Daleko lépe snaší strach a dávají si větší pozor na cizí lidi.

To snad nemůžeš myslet vážně. Na vesnici, kde v noci není ani živáčka by ti měl někdo pomoc !?!

A ty jsi snad myslíš, že vám úplně neznámý člověk pomůže? Raději uteče a policii později řekne, že si ničeho podezřelého nevšiml. Pokud tvrdíte, že velká města jsou v noci bezpečná, tak přečkejte dnešní noc na lavičce tam na konci té potemnělé ulice.

Nevím, proč bych ti měl něco dokazovat! Tím cos říkal o srabáctví některých městských občanů si myslel, že vy ste nějací Mirkové Dušínové? To bych chtěl teda vidět. Na vesnici všechno řešíte hrubým násilím. Pamatuj, že fyzické násilí je známka nižší inteligence. Až někdy vyřeší vesničan spor ústy a nikoliv pěstma, uznám, že se vesnická civilizace dostala na úroveň přežvykujícího kamzíka.

Fyzický způsob řešení problému pokládám též za podlý, avšak děti naučí být spravedlivými a pravdomluvnými. Pokud se někdo chová opravdu škaredě, nezbývá nic jiného než společenský fyzický trest. To jsou zákony vesnice, já se všemi samozřejmě také nesouhlasím, ale vesnice dokáže člověka vychovat řádně tvrdého. A přiznejme si, ostré lokty jsou v dnešní společnosti velmi potřeba. Dle mého je charakter vesničana daleko lepší než u dítka vychovaného ve městě. Venkovský chlapec či dívka je daleko samostatnější, protože již od útlého dětství se pohybuje na velkém prostoru, nikoliv jen na písečku před barákem, a může dělat různé aktivity, když ve městě vidím počmárané chodníky od malých dětí, na které rodiče nemají čas, běhá mi skoro z toho mráz po zádech…

Zase si mě rozesmál, ani nevím zda je to tím pivem, že tě vnímám tak komicky. Termín společenský fyzický trest spolu prosadíme do učebnic psychologie jako výraz pro krvavé zmlácení, které nemálokrát končí hádkou rodičů obou malých dětí. Nechceš snad vydat další svazek k Pravidlům českého pravopisu a to Pravidla české vesnice? To bysme, my měšťáci, dali za povinnou školní četbu jako příklad k humorné tvrobě. A jakej může mít to tvoje  dítě charakter, pche. Kolikrát se divim, jaký neřádi a lidi z pralesa přijeli do města na nákup, když vidim, jak na všechno koukaj a všechno prohlížej. Za to my vychováváme děti, tak jak se má…Dáváme jim potřebnou volnost. Oni se potřebujou vyvinout sami.

Nahrál jste mi na smeč, pane tenisto. Například vstávat musejí dříve děti z vesnice, aby se dostaly do školy, to jim zvyšuje výdrž, navíc jim nevadí cestování, častokrát jsem již viděl, jak nejsou měští lidé schopní v klidu sedět ve vlaku či jiném dopravním prostředku. Častá potřeba cestování, to znamená i jízdy na kole či pěší chůze z nich dělá lepší sportovce a jsou i zdravější a výkonnější. O tom, že mají rádi přírodu jsem již hovořil. V jednom vtipu se vyskytují policisté, kteří ukazují na mamuta a říkají, že je to chlupatý slon. To snad nemá ani smysl zjišťovat, že tito policisté byli vychováni ve městě. Myslím si, že taktéž mají děti z venkova vyvinutou pýli. Od malička pracují, pomáhají a podobně.

Avšak teď přichází můj neodvrátitelnej return, míček bude zpět na tvojí půlce.Lidé ve městech jsou daleko komunikativnější, protože žijou víc pohromadě. To je důležitá věc. A tím, že chodí víc do společnosti mají víc kontaktů, víc přátel a kdo má víc přátel, tak ten má i lepší život no není to tak?

Trochu s tebou souhlasím, ovšem není krásné, když dvě dítka spolu vyrůstají ve venkovském prostředí a stanou se tak kamarády na život a na smrt? A ve městě, kde se ani na chvíli všechno nezastaví a stále jsou tam rušivé elementy, snad ani nemůže být čas si sednout a normálně pohovořit. Což není lepší někde v létě u ohýnku s kytarou zpívat pro pár ptáčků, co lítají kolem? Nerušeni okolním světem, projíždějícími auty, létajícími letadly… Tomu říkám, pane, kamarádská atmosféra. Ne všichni, kdo se zdají býti přáteli, přáteli opravdu jsou. A kde může vzniknout hezčí kamarádství? Někde na paloučku mezi stromy nebo na hlavním nádraží. Uvažte svá další slova.

Přiznávám se, že si mě docela zaskočil. Avšak nesouhlasím s tebou úplně. Může fungovat kamarádství na vesnici, kde se pomluvy šíří rychlostí tsunami? Toto je otázka, kterou nevyřešíme, záleží na tom, jakými kamarády se osoba obemkne.

Ano, v tom máš zcela jistě pravdu.  Otázka přátel okolo osoby, je důležitá jak na vesnici, tak u vás v městském prostředí.

Jenže, když to děcko vyroste a chce jít s kamarády někam bavit tak kam má sakra na vesnici lízt? Všude je to daleko, ani žádná hospa, žádnej pořádenej koncík, když de na hokej tak se domu dostane strašně pozdě. Hrůza.

Jenomže trvalý pravidelný pobyt v restauračním prostředí na inteligenci a schopnostech nepřidá. Jestli to nebude váš problém, kolego. Je daleko lepší, když je člověk od těchto vlivů částečně izolován.

Izolovanej??? To si fakt už děláte srandu! Ty vesnický vožíračky, co tam dělaj už desetiletý kluci, vám přídou jako izolace vod alkoholu? O velikonocích chodej kluci barák po baráku a skoru všude jim nalejou. Já tyhle praktiky znám, na vesnici teče chlast proudem…

Alespoň tu není heroin k dostání na každém rohu jako u vás. Snad i Horst Fuchs stojí na Masarykově náměstí s kapsami plnými bílého prášku.

To teda není pravda! Přesunem se k něčemu jinýmu. Co třeba krámy? Tady je supermárketů, že když si vzpomeneš, že něco nemáš, tak pro to skočíš a za deset minutek seš zase zpátky doma. A výběr, že si z toho sedneš na zadek…

Ale ale, cožpak vás baví, být neustále v tom nakupujícím kolotoči, kde se lidé nezastaví? A ještě by k tomu chybělo bydlení nedaleko nějakého velkého obchodu. To byste pak mohl mít pouze oči pro pláč, až by kolem v noci jezdily auta s těmi, co si na něco, co nemají, vzpomněli… Stále přeplněná parkoviště, stálý hluk, lidé přicházejí a odcházejí, to je nějaká romantická atmosféra na odpolední čaj, či poslouchání muziky? Není daleko lepší, bydlet stranou od těchto strašlivých kolosů a na nákup si sjet jednou za čas? A při pití kávy na zahrádce koukat na stromy a poslouchat cvrlikání jejich obyvatel?

Co ti mám na tohle říct? Seš snad nějakej zblázněnec, že dáváš přednost vysedávání za zahradě, před praktickou stránkou městského osídlení? Z historie plyne, že města se vyvinula z těch osad, kterejm se teď říká vesnice, ale podle mě ste vy zůstali na stejný úrovni. Takže města sou zdokonalený vesnice, takže já vlastně nevim vo čem se tu bavíme. A ve městě je daleko lepší infrastruktura, máme emhádéčko, dá se vodtud cestovat na velký vzdálenosti.

Kvůli tomu, že jednou za rok jedete do vzdálenějšího sídla, musíte bydlet v městské usedlosti? V takovém řevu a spěchu, že to váš organismus zničí a zahubí? Cožpak nejsou lidé na vesnici dlouhověcí oproti městu s jeho velmi uspěchaným životem. Vsadil bych, leč moje povaha mi to zakazuje, že za nějakým padesát let se tu nesejdeme a má vina to nebude…Bohužel nevím, jakým způsobem byste mi vyhranou hotovost předal.

Jéžišmajrá, ty chceš dlouho žít na vesnici sám, než mít o něco kratší život s přáteli ve městě? To tě teda nechápu. Radši bys měl odstud zdrhnout, protože tady seš na mým písečku a našvat mě, by pro tebe nebylo dobrý.

Já si za svými názory stojím!

Opravdu tady ti pšenka nekvete!

Au, vy ste mne uhodil. Do zbytečné rvačky bych se nikdy nepustil, ale jelikož se musím bránit nic jiného mi nezbývá.

Taková rána do obličeje?To bolí.  Za to ti vypadají všecky zuby!

Trošku jste se spletl! Nebo spíše nefrefil.

Jau, to vám vrátim. Áááááá.

Chcete ještě jednu, no pojďte si pro ni.

To byl muj zub! Ze ja ti nakopu pldel.

Áchich, židlí to bolí!

Chces jestě jednu?

Nějak nám šišláte městský pane.

Bězte plyc, zloduchu, z vesssnice nemůže psijít nikdy nic doblýho.

Nebudu tady s vámi již ztrácet můj drahocenný čas, sbohem.

Taky doufám, ze se jiz nepotkáme.

Pane vrchní, platím. Ano, za oba.

vypotil brouzdal, 16.10.2005, 14:35:00, Komentáře (4)

Posedlý rychlostí

- Literární koutek

Rozhodl jsem se, že sem budu umisťovat některá moje dílka. Rád totiž píšu. Jej to je zjištění co? BLESK:Skandální odhalení: Jeden blogger řekl, že rád píše... Hehe A tohle je moje prvotina.


Měl rád rychlost. Jezdil na kole, sám si jej opravil. Když na něm seděl, cítil se jako pán. Ta volnost, ach ta volnost. Měl v sebe důvěru. Tedy spíše ve své technické schopnosti. Jinými byl však nazýván antitechnickým typem. A nevěděl, kdo má pravdu. Nechtěl vědět.
Dlouho na svém stroji neseděl, proto si to chtěl užít. Ano, tu volnost. Vyjel na kopec a zastavil se. Cítil se jako malý kluk, který právě obdržel svoji první vlastní kudlu. Podíval se na cestu, kterou měl teď pro svoje potěšení projet co nejrychleji. Táhnoucí se sjezd, zatáčka o devadesát stupňů a krátko za ní nechráněný železniční přejezd. Za svůj život tu vlak potkal jen párkrát. Jezdila tu taková starobylá lokálka.
Ještě jednou se podíval dolů, sňal podrážky z nekvalitního asfaltu a položil je na litinové šlapky. Koupil si je, protože mu připadalo, že to staré kolo pak vypadá veseleji. Přibližoval se tak v myšlenkách svým závodnickým idolům. Myslel si, že na kole bude vypadat jako závodník. Kvůli šlapkám. Možná dětinské, možná ne.
Začal pomalu zrychlovat. Pevně sevřel řidítka. Připadal si důležitě. Rychlost se zvětšovala. Zdálo se mu, že letěl. Byl tak volný. Utíkal z přetechnizovaného světa, aby mohl prožívat tyto adrenalinové seance. Klopil do zatáčky. Cítil v sobě přetížení 60 kilometrové rychlosti spojené s naklápěním do zatáčky na kole, kterému tolik důvěřoval. Před jízdou. Teď se cítil zranitelný. Hlavou mu proběhlo mnoho scén. Viděl před sebou, jak závodní motocyklista přežene naklopení do zatáčky a sklouzne se. Nic se mu nestane. Jenže oblečení toho nešťastníka se nemůže porovnávat s hadry na JEHO těle. Slabá mikina a tepláky by jistě neodolaly asfaltovému náporu. V tu chvíli si to uvědomil. Ačkoliv si vždy, když byl mezi lidmi, myslel, že je sám, teď pochopil, že je to zcela naopak. Obraz lidí truchlících kvůli němu na smutečním obřadě ho vyvedl z rovnováhy. Viděl je všechny. Od maminky až po nejposlednějšího kamaráda. Přestal šlapat. Došlo mu to. Nechce riskovat. Jeho mysl tu zatáčku projížděla snad půl hodiny. Byla tak zahlodaná až se nesoustředila na ten varovný tón. Dlouhé vytí vlaku. V dálce právě zazněl zvon. Nebyl to umíráček, jen obyčené odbití celé hodiny. Uviděl ho před sebou. Zaváhal. S obyčejným kolem by to neubrzdil. Vzpomněl si, jak ho tatínek přemlouval, aby si koupil lepší brzdy a on nakonec chtě-nechtě svolil. Teď mu v duchu děkoval. Zmáčkl páčky, zvuk brousících se pneumatik o silnici ho probral z jeho zamyšlení. Uvěřil. Uvěřil, že nebude zase tak špatný technik. Uvěřil, že na světě jsou lidé, kteří mu dokáží dobře poradit, i když v tu chvíli si to sám nemyslí. Uvěřil, že není dobré riskovat. Zastavil ve zdraví, zastavil ve štěstí.

Věřit v sebe neznamená nedůvěřovat ostatním. Tak si to pamatujte.

Stejná povídka na Liter.cz

vypotil brouzdal, 12.05.2005, 22:31:00, Komentáře (1)