Drama o dračí sluji

Milé děti, asi byste rády věděly, jak to probíhá ve vektorovém prostoru definovaném v ulici Trojanově na pomezí zimního a letního semestru v prvním ročníku. Nuže, poslouchejte tedy příběh, který se odehrál v úterý 3. února léta Páně 2009. Nutno podotknout, že vypravěč této příhody se v okamžiku zapisování nachází na Strahově večer téhož dne a tudíž je to vyprávění značně sentimentální.

Kdo z vás již alespoň slyšel všemožné historky o nezvladatelné zkoušce z Lineární algebry plus u draka asistenta Pytlíčka, ví jistě své a nebudeme zakrývat, že většina těchto bájí bájemi není, věřte nebo ne, je to pravda. Krutá. Jako na popravišti.

Kolem osmé hodiny ranní se sedm statečných drakobijců sešlo ve sluji číslo 209, drak Pytlíček se dostavil vzápětí. Rozdal zadání, jež nám mělo zlomit vaz. Tři úkoly, tři hlavy k setnutí. Na tabuli napsal čas konce – 9:40, tedy celých 100 minut na splnění úloh. První úloha průnik jader dvou zobrazení, vrhám se se svým kuličkovým mečem na ni a přes malé numerické problémy se dostávám až k zajímavému výsledku. Inu vektor (-13,21,-3) je jistě krásný, hlavně nezapomenout dvojité závorky, báze je přeci soubor! ((-13,21,-3 ))!!! Drak jistě na takovouhle trapnou chybu čeká. Druhá úloha je složitější, průnik dvou úseček v závislosti na jistém parametru alfa. Takovýhle příklad jsem někdy viděl a tuším, že drak se snaží zavést protivníky do kouta. Jediná zajímavá cesta je prázdný průnik pro všechna alfa a to se potvrzuje. Zase bojuji spíše s numerickými problémy a chybějícími znaménky. Ale příklad mám, stírám pot z čela dva příklady by měly být dobře. Co nenáviděná soustava, jak drak tříhlavák zaútočí teď? Soustava není pěkná, vychází mi chvílemi opravdu ošklivé řešení, příklad i znovu přepisuji a vybírám si jiný první sloupec. Nakonec mám řešit obludnou rovnici o dvou parametrech. Útok odrážím jednoduše, ne však úplně správně. Napíšu, že pokud by jistá rovnice měla nějaké řešení, pak by celá soustava měla řešení o jisté dimenzi. Zbývá mi ještě dost času, tak různě opravuji numerické chybičky, pan asistent tiše sedí a čte si noviny. V jednu chvíli zvedne oči a ty se střetnou s mými. Dnes to bude ještě tvrdé. Konec, sbíráme.

První vteřiny po vybrání jsou hrozné, společně se snažíme dohodnout na výsledcích. Každému vyšlo něco jiného, jediný drakobijec Petr má druhý příklad snad stejně jako já. Svitla naděje. „Tak v jedenáct před mou pracovnou,“ odvětí Pytlíček. 

Jdeme do pekárny občerstvit se na rozhodující boj. Cestou stále diskutujeme výsledky, nic moc. Ale u takhle těžkých příkladů nikdo nikdy neví. Já si ale vzpomínám, že podobné příklady byly v reportech na Krakenově blahořečeném FTP. (Později se to potvrzuje, písemka byla stejná jako zapsal Vašek Potoček roku 2005, takže přesné zadání sem psát nebudu.) Téměř hodinu sedíme ve studovně a listujeme skripty. Atmosféra s časem houstne, nervozita také. 

Přesouváme se před pracovnu. Uhodí jedenáctá a pan asistent vystrčí hlavu ze dveří. Vzduch v chodbě by se dal krájet. Ozve se pro mě již legendární zařvání: „Vy vůbec neumíte počítat!“ Zaleze zpátky, ale vzápětí zahřmí jméno jednoho spolubojovníka. Ten zaleze dovnitř a my nevíme, co se děje. Mělo to úvodní vystoupení znamenat běžte domů, dneska se stínat hlavy drakům nebudou? 

První drakobijec přišel o meč, drak na něm nenechal ani nitku neohořelou. Nám stačí jen říct, že měl skoro všechno dobře, jen samé numerické chyby a peláší s prázdnou domů. To nás zbylé zrovna neuklidní. Pytlíček znovu vykoukne a vyhlásí jméno dalšího bojovníka. Nejdřív přemýšlíme, jestli to bere podle abecedy, pak by ale některé vynechal, takže to zavrhujeme. Později se potvrzuje hypotéza, že pan asistent bere podle správnosti písemky. Když už vychází čtvrtý rytíř bez nároku na teoretickou část zkoušky, začínáme propadat skepsi, že dnešní statistika jde proti nám. Znamenalo to první vykřiknutí opravdu, že se dneska k teorii nikdo nedostane? Zbýváme tři.

Bijec Petr se odporoučí dovnitř a za minutku se vrací pro věci, prý je to na delší dobu. V duchu jásáme, snad budeme i my zbylí něco dokazovat. Teď už je jen otázkou, kdo začne. Ano, správně tušíte, že drak vyvolal jméno rytíře Dominika. Hrobové ticho na chodbě. Tam jen já. Posadím se naproti dveřím a čekám. Sám v tomhle vektorovém světě.

Pytlíček tentokrát nenakoukne do chodby, jen pootevře dvířka. „Tak pane Slabý, pojďte si.“ Připadám si jak u doktora. Všude bílé pláště. „Tak posaďte se sem.“
Mrknu rychle k Petrovi, dokazuje mojí oblíbenou větu 32. Sakra. 
„Tak vy jste měl tu písemku dneska nejlepší.“
Uf, padá ze mne největší kámen. Důkazy budou.
„První příklad dobře…hm, druhý perfektně…“
Mno a teď přijde ta zatracená soustava…
„Tady to máte taky všechno dobře…“ 
Skoro by to chtělo říct, že jsem se o to 100 minut snažil…
„…akorát tady nemáte něco dopočítáno, proč?“
Pytlíčkovi se snažím vysvětlit, že to byla ošklivá rovnice, a tak jsem to nechal být a věnoval se raději prvním dvěma příkladům. Ten se ale nenechá odbýt a jako první úkol to musím dopočítat. Ještě mi ale vytýká, jak jsem si přeházel sloupce.
„No kdybyste si zvolil tenhle nebo tenhle druhý, to by také nebylo špatné, ale proč si proboha volíte ten třetí.“
Odpovídám, že se mi to přišlo nejlepší, ale že jsem to na jiný papír počítal jinak a vyšlo to stejně, a tak jsem nechal druhou verzi. Odpověď přijímá.

Snažím se dopočítat výsledku, ale jak mi pan asistent předhazuje, už první rovnici mám špatně. Půl hodiny hledám chybu a při tom vysvětluji svoje úpravy matice, načež po té půlhodince zjistím, že při prvním opisování jsem zahodil omylem mínus. Jako obvykle. „Už to mám, tady je chyba,“ vykřiknu, načež pan asistent odvětí, ať to teda už dopočítám.
To ale znamená přejet tu matici znova. Vše opravím, Pytlíček to ani pořádně nezkontroluje a vítězoslavně očekávám první úkol. 

Pytlíček se postaví před svůj stůl, k nám tedy zády. Dívá se z okna a najednou se rychle otočí.
„Tak si rozmyslete, jak existence báze závisí na dimenzi prostoru.“
„Noo,“ otevřu pusu, ale rychleji zavřu a beru si čas na rozmyšlenou. Promýšlím všechny případy. Nulový prostor – nemá bázi; prostor o dimenzi, která je přirozené číslo – k členná báze; prostor o nekonečné dimenzi – u nás nemá bázi, protože ji máme definovanou jako konečný soubor a ten nemůže nagenerovat nekonečný prostor.
„Dobře. Teď mi dokažte, tu druhou variantu.“ 
Chvíli smolím důkaz. Použiju definici dimenze a vlastně napíšu, to co je ve skriptech.
„To je dobře, akorát vy tady předpokládáte, že ten soubor musí být LN. Dokažte to.“
Dokazuji, že soubor vzniklý z LN souboru obohacený o jeden vektor, který není jeho kombinací, je LN. Nejdřív chci podle definice, to se mi ale nelíbí, tak použiji větu čtyři – v LZ souboru jde nějaký vektor nakombinovat z předchozích. Zapomínám ale připsat důležité tvrzení jedna – první vektor není nulový.
„No tohle ale není pravda.“
Podívám se na to. „No předpokládám, že první vektor ale není nulový.“
„Správě, ano. Tak to bychom měli. Ale vy jste to chtěl původně z definice, tak to ukažte.“
Jdu na to z definice ale sporem. „To máte dobře, ale přímo to jde přeci taky.“ 
Mezitím se drak zmenšuje hodnocení spolubojovníkům. Drakobijec Dominik nakonec odmítá zkoušení na E a odchází. 
Pytlíček vymýšlí další zadání. Opět u svého stolu a opět stejně neosobně.
„Tak řekněme, že máme prostor Vn, podprostor P o dimP=k a takovouhle množinu M. Je to množina všech variet z V, které mají stejné zaměření a to P.“
Tak to nevypadá tak hrůzostrašně, hlavně už to je věc, která není ve skriptech. Tady už nejde o přežití, ale o známku, jen mi bleskne hlavou, ale spíš si uvědomuji, že mě ta zkouška docela začíná bavit.
„Co potřebujeme, aby ta množina byla vektorovým prostorem?“
„Musí být neprázdná…“ odvětím.
„Je neprázdná?“
„Je v ní nulový…“ kuňkám, ale spíš sbírám čas, protože nevím.
„Cože?“ 
Dochází mi, že je tam určitě jedna varieta – přímo to P. „Pé.“
„Správně, co dál potřebujeme.“
„Operace.“
„Sčítání standartně. Jak byste navrhoval násobení.“
No jen se mi vybaví, že násobit nulou podprostor by nebyl dobrý nápad. „Vynásobíme jenom vektor posunutí?“
„Dobře. Co dál?“
„Uzavřenost operací.“
„Je to uzavřené vůči operacím?“ 
„No je, protože vždy to bude zase varieta s tím samým podprostorem.“
„Ano a dál?“
„Dál osm axiomů.“ Tyhle axiomy já opravdu nemám rád, vždy tam něco pokazím. Trnu hrůzou, že přesně to bude chtít.
„To byste asi uměl dokázat, snad jen axiom S3, co je nulovým prvkem?“
Rozmýšlím se, ale je zřejmé, že je to podprostor P. „Pé.“
Pytlíček kýve hlavou, je to dobré. „Tak pane Slabý, řekněme, že je všechny ověříme a oni opravdu platí, to je přímo z definice. Co myslíte, že po vás teď budu chtít?“
Takovou otázku jsem teda nečekal. „To opravdu netuším.“
„Tak mi určete dimezi tohoto prostoru.“ 
Fíha, já, takový antiteoretik mám dokazovat takovouhle věc. No ale začnu nad tím koumat.

Pytlíček pak na kolegu Petra: „No jak jsem nabízel céčko, tak teď už můžu nabídnout jen déčko nebo spíš éčko.“ Petr odmítá, přijde jindy.

Zbývám tedy já, dobije někdo dračí sluji? Dobiju ji já?

„Tak pane Slabý, jak to dokážete?“
„Asi najdu bázi.“
„Hm.“
Dál nemá smysl rozepisovat, jakými peripetiemi jsem procházel, občas jsem řekl nějakou blbost, občas mi Pytlíček pomohl. Ale nakonec přeci jen řekl klasickou větu. „Věta je tak zcela dokázána.“ No bez něj bych to nedal.
Následuje další dotaz. „Co můžete říct o téhle množině. M je množina takových x z V, že funkcionál na x je rovno alfa.“
„To je varieta,“ vypálím.
„To není pravda.“
„…samozřejmě pokud to není nulový funkcionál!“ 
„Tak to ano. A co to je v tomto případě.“
Je zřejmé, že pokud je alfa rovno nule tak je to celý prostor V a pokud není, tak je to prázdná množina. Pan asistent spokojen s touto odpovědí, přistoupil jen k tomu, že musím dokázat, proč je to tedy varieta. Začal jsem tedy hovořit cosi o řešení lineárních rovnic a došlo i na mou oblíbenou větu 32.
„Dobře,“ řekl a odešel ke stolu. Já jsem se nadechl a očekával další důkazek. Kéž by to byla má oblíbená věta 58…Nebyla…

Pan asistent vzal do ruky tužku a povídá tu krásnou a v jeho podání naprosto neoposlouchatelnou větu. „Tak mi dejte index. Vy tak zbytečně zmatkujete. A přitom se hned dobře opravíte.“ Tak to je dobré, hůř než C to dle mého soudu nebylo. Skoro věčnost se díval na hodinky a hledal datum. A pak začal psát i to stříškovité písmeno A. Poděkoval jsem a odešel jsem.

Drakovu sluji jsem dobyl a odnesl si i nějakou trošku inkoustu. V tu chvíli nejkrásnější trošku inkoustu co může existovat v tomhle prostoru.

Můj oblíbený keř...

Existují keře v opuštěné krajině, které by bez žízně pocestných nepřežily. Tento je jeden z nich. O něj se pravidelně starám já. Je to šípkový keř, tak pozor na ostny.

Knihy...

Člověk si má udělat radost a kniha je dobrý společník... A Feynman jistě také... A Rektorys... A Kvasnica... A Děmidovič... Akorát ten chudák Vojta Jarník furt není k nalezení...

21. 7. 2008

Budík na půl desátou, dobalím a připravuji se k odjezdu. Těsně před dvanáctou beru kufry a sjíždím k recepci, odevzdávám klíče a nastupuji do miniautobusu, starého asi milion let. Do některých stoupání jedeme opravdu krokem a máme starost, abychom vůbec dorazili. Navíc v půlce cesty začíná divně chrčet zespodu supervozu. Řidič zastavuje, bere si rukavice, chvíli něco kutí, a pak za nezměněného stavu zvukového doprovodu pokračujeme. Ještě nesmím opomenout, že některé žaludky nevydržely náročný noční program, a tak byla nutná i taková pauza. Na letišti proběhly standardní procedury odbavení a kolem půl páté místního času jsme už seděli v poslední odbavovací hale. Deset minut před pátou už jsme seděli v letadle. Tak a je konec našeho ruského pobytu. Letadlo do Prahy se rozjíždí…

20. 7. 2008

Vstávám dle nočních požadavků: o půl jedné odpoledne. Posledních 24 hodin v hotelu. Podstatné za tento den je, že kopírujeme fotky. Také začínáme balit, jdeme naposledy na koupání do Volhy, utrácíme poslední rublíky a večer se scházíme na 921, abychom oslavili, jaké to bylo. Vypalování DVD s fotkami trvá až do čtyřech do rána.

19. 7. 2008

Brzo vstávám, jako budíček mám zapnuté rádio. V šest totiž začíná vysílání jediné stanice, co je tu na rádiu s jedním knoflíkem – hlasitostí. Začíná typicky – ruskou hymnou. Zvláštní to probuzení. Ještě horší ovšem je, že prší. Beru si tak dlouhé kalhoty, jestli bude slibovaných 30 stupňů, na které to teď opravdu nevypadá, tak se asi uškvařím. Ale na druhou stranu nebudu mít problém se vstupy do některých pamětihodností, u kterých píší v průvodci, že vás tam v kraťasech nepustí. Dole u recepce čekáme na Helenku, která se opozdila. Část naší skupiny rychle nastoupila do taxíku a nechali se odvézt až k nádraží. My ostatní jsme si brázdili cestu deštěm. Tady v Dubně je při dešti problém s odtokem. Běžné je, že i na viditelně nové silnici může stát dvacet centimetrů vody, protože odtok prostě není vyřešen. A to samé je s chodníky. Takže hned ránko máme mokro v botách.
Na nádraží už stojí náš vlak, jedeme expresem, takže to bude paráda. Je pošmourno vybízející k spánku a sedadlo je poměrně příjemné.
Probuzení v Moskvě asi o půl desáté. Máme asi dvacetiminutovou sekeru, co se týče našeho plánu. Od deseti se pouští k Leninovi (zadarmo), a tak těžko říci, jak velká tam už bude fronta a jestli se k němu vůbec dostaneme. Metrem se dostáváme až kousek k Rudému náměstí. Zjišťujeme, že vchod není až tak docela z Rudého náměstí, ale z jedné postranní uličky. Dobíháme na konec fronty. Řada čekajících na nabalzamovaného Lenina končí symbolicky u buržo McDonaldu. Fronta se začne hýbat. Jen nás trochu znervózňuje, že v průvodci píší, že se tam nesmí s batohy,. Po hodince čekání se dostáváme až na dohled k rámům detekujícím kov. Kousek od nich je úschovna, tak tam rychle dáváme batohy, což stojí asi 40 až 60 rublů. Projdeme rámy a už jsme kousíček od mauzolea. Pozvolným krokem se snažíme uklidnit naše chichotání. U Lenina je to zakázané. Vcházíme do temných zdí. Všude stráže. Konečně jsme v místnosti jeho posledního odpočinku. Je v skleněné rakvi, oblečen v saku s modrou kravatou. Vypadá strašně malý a jednu ruku, myslím že pravou, má zaťatou. Celý průchod trvá do pěti minut. Pak už nás stráž popohání ven. Kdo ví, jak dlouho tu ještě tenhle pán vydrží. Některé jazyky tvrdí, že dokud tu bude stát mauzoleum a za ním busty např. Stalina, tak se tu v Rusku nic nezmění. Myslím, že se s tím dá docela dobře souhlasit.
Další na programu je Kreml. Utíkáme vstříc pokladnám, protože je potřeba koupit lístky do klenotnice, tedy jestli ještě budou. Těsně před námi si je někdo kupuje, tak snad ještě jsou. Avšak paní u pokladny odmítavě zavrtí, že už ne. Tak nic, jdeme jen na prohlídku Kremlu (70 rublů) a jeho kostelíků. Po dvou třech kostelech už nás to docela nudí, projdeme se okolo, vidíme známý prasklý zvon Car a dělo Car.
Nezbytnou návštěvou v Moskvě je zmrzlinový chrám Vasila Blaženého. Lístky pro studenty za 50 rublíků a už jsme uvnitř. Chrám je vevnitř vymalovaný stejně zvláštně, jako vypadá zvenku. Různé barevné křivky a ornamenty, úzké chodbičky. Krása. Na schodech si dáváme oraz.
Pokračujeme procházkou po nábřeží řeky Moskvy, a pak už jdeme na metro. Ještě před ním si ale kupujeme jídlo. Asi by nás nikdo nepochválil, když už si v 30 stupňovém vedru v Moskvě dáváme toust naplněný majonézovým salátem. Salmonelo žij!
Metrem jedeme asi tři čtvrtě hodiny k přístavu, odkud vyrážejí lodě např. do Petrohradu a prý také některé jezdí přes Dubnu. Ve stánku se suvenýry se daly koupit různá trička, ale některými z nás chtěné námořnické modrobílopruhované tu měli strašně drahé. Otáčíme se zpět k metru a jedeme na jedno zvláštní místečko. Je to kostel zapsaný v seznamu světového dědictví UNESCO.
Vycházíme z metra, všude okolo se válejí plechovky od čokoládového Nescafé. Je tu nějaká akce. Přicházím k slečně, která je rozdává, jednu mi podává a musím uznat, že je to dobrota. U dalšího rozdávajícího si vezmu ještě jedno. Opravdu lahoda, která mě probouzí ze spánku v metru. Všude je strašně lidí, až nám to přijde neuvěřitelné. Přicházíme do parku, kde je onen kostel. Koná se tu hudební festival. No snad se tam dostaneme. Naštěstí je podium a placený prostor až poměrně daleko. Potkáváme tu nějaké Češky, ze srandy upozorňujeme na to, že chvíli nemůžeme sprostě nadávat. Docházíme až k sněhobílému kostelu vypadajícímu tak trochu jako tužka. Jen to kazí panelákové pozadí. Procházíme se a vidíme nové Rusy, jak si to uhánění na motorových lodích po řece. Občas se divím, že při těch blbostech, co vyvádějí, tu loď nepřeklopí.
Jdeme se ještě podívat na vršek, je odsud výhled na podium. Zaposloucháme se a chvilku posedíme. Vlastně docela dlouhou chvilku. Kromě drobné přestávky na šašlik (jídlo) tu vydržíme až do půl desáté, kdy koncert končí. Nakonec pojedeme i posledním vlakem, električkou o půl dvanácté. Při cestě na metro se snažíme předběhnout asi milion Rusů.
Na nádraží se dostáváme asi kolem půl jedenácté, dost času na lahodný kebab (70 rublů), dost času na dva lahodné kebaby (140 rublů), dost času na koupení lístků na električku (168 rublů).
Za pět půl dvanáct teprve přistaví vlak, tak se tam rychle nasoukáme, abychom si v klidu sedli, a jedeme domů. Ve vlaku se snažím usnout, ale moc to nejde. V Dubně jsme těsně před druhou. Na hotel se dostáváme ve čtvrt na tři. Následuje studená sprcha (teplá voda tu není už týden – něco tu opravují) a konečně spánek. Dobrou noc, dneska vstávám tak ve dvanáct, dřív mě z postele nikdo nedostane.

18. 7. 2008

Poslední den v ústavu. Dnes je na programu prezentace našich projektů. Na řadu jdeme jako třetí. Původní záměr nahrát na webovou kameru naši prezentaci předváděnou Davidem se rozplyne, když se nahrávání snad poprvé za celou dobu používání kousne… To byla prostě schválnost. Samotná prezentace je docela dobrá. I další mají prezentace na velmi vysoké úrovni. Objevilo se snad jen pár výjimek, kdy prezentace i prezentování bylo příšerné. Na závěr dostáváme certifikáty o účasti. 
Odpoledne můžeme věnovat odpočinku. Do čtyř hodin sedíme u internetu, a pak se nadobro loučíme s branou ústavu. Odcházíme do hotelu a vymýšlíme program. Běhání. Už deset dní jsem kvůli puchýřům nemohl běhat a dnes jsem se nakonec vydal na 40 minutový výběh zakončený koupání ve Volze. Nutno poznamenat, že dnes jsem Helence s Ondrou a Vaškem opravdu stačit nemohl.
Večer se scházíme a nakonec se jdeme po pár doušcích vermutu a piva podívat na ruskou diskotéku. Na diskotéce jsem nebyl asi tak pět let. Byla to docela zábava. Teď už musím jít spát, dneska nás za pět hodin čeká vstávání na cestu do Moskvy. Iljiči, těš se!  

17.7.2008

Pro mne odpočinkový den. Ráno nás čekala poslední přednáška. Byla zaměřená výstavbu srážeče iontů tady v Dubně. Po coffee breaku už jsme měli volno. Detailně jsme jen pošuchrali prezentaci a vydali se za Georgyjem, abychom mu ji ukázali. S napětím jsem čekal, jak to dopadne. Nejdříve nás vůbec nechtěl přijmout, ať přijdeme až odpoledne. Řekli jsme, že by se nám hodilo, kdyby si našel teď pouhých pět minut, které na prezentování stačí. Souhlasil, a tak jsme rychle doběhli do kanceláře, kde jsme mu v rychlosti pustili naši prezentaci. Asi se mu docela líbila, inu, vůbec není špatná a do 7 minut moc údajů nenacpete. Byli jsme spokojení, že jsme i v klidu stihli oběd. Po chvilce na internetu, jsme vyrazili do hotelu. Dneska má být piknik.
Natáhl jsem se na postel. Na sraz ve tři jsem nepřišel, vzbudil jsem se o půl čtvrté. Prý špatné počasí, další sraz o půl páté. Spustil jsem instalaci Service Packu Windows Vista a u této krásné ukolébavky (běhající proužek) jsem usnul. Vzbudil jsem se a opět jsem při příchodu na místo srazu dostal informaci o dalším odložení. Nevadí... Nakonec se piknik nekonal, jen jsem si došel na nákup a díval se na film. Zítra je poslední den, alespoň co se týče naší účasti v ústavu.

16. 7. 2008

Dnešek začal příjemnou přednáškou na téma Moderní kosmologie, druhá na téma, které se dotýkalo mionů, už byla horší. Odpoledne jsme měli celkem volné, jenom jsme chvilku pracovali na prezentaci a potom chvíli seděli na internetu. Ústav jsem opustil v pět s tím, že v šest je sraz, jdeme totiž na kulturu. Teda kulturu – těšíme se na nahou Angelinu Jolie a také na to, jak bude řídit Žigulík, to je ve zkratce to podstatné co potřebujete vědět, když se chystáte na film Wanted. My samozřejmě s napětím očekáváme, zda v této posloupnosti akčních scén, budeme potřebovat luštit ruský dabing, či zda si s porozuměním poradíme. Ještě před tím jsme absolvovali jízdu do kina autobusem. Toto kino je na druhém břehu Volhy, takže jsme se docela projeli. Stálo nás to 17 rublíků (12 korunek). Po poradě s osazenstvem autobusu a paní průvodčí (té se platí jízdné) jsme vystoupili na správné zastávce a dokonce i nalezli kino. Koupili jsme si lístky za 120 rublejí (80 korunek) a ještě zasedli do místní velmi buržoazní kavárny. Někteří si dali pivo, já jsem se však odhodlal do koktejlu. Měl tak tajemné jméno, že si ho ani nepamatuji. Byl ale skvělý. Hustý, banánový, se šlehačkou a posypaný strouhanou čokoládou, dvě růžová brčka nemohla chybět. Prostě až na nutnost vypít jej za 3 minuty, to bylo krásně užitých 100 rublů (sedm pětek českých). Dál už jsme pospíchali do sálu, ještě se někteří vrátili pro popcorn a zasedli jsme v místnosti o velikosti většího obýváku, který měl ale poměrně hezké a pohodlné sedačky. Míst prý je asi 70.
Film byl super. Detaily jsme si dovysvětlili až po skončení, ale jinak celkem šlo domyslet jednotlivé zápletky v průběhu. K filmu bych jen poznamenal, že nahou Angelinu opravdu uvidíte, Žigulík i s půvabnou řidičkou předhání české Pendolino, v kterém visí na zdi náš současný prezident Václav Klaus. Rusové v kinosále asi nepochopili, proč se smějeme při těchto záběrech natočených v Česku, ale to vůbec nevadí.
Z kina jsme se vydali zpět do hotelu. Mezizastávkou na několik hodin byla kavárna Nostalgie. Oni tomu říkají trošku honosně kavárna, ale je to normální hospoda ve stanu. Dal jsem si čaj a zapečené brambory se sýrem a majonézou. Až na mini porci to bylo chuťově super, no co byste chtěli za 60 rublů. Bohužel se rozpršelo, ale hospodský nám zavolal taxi a nakonec i jednoho z nás odvezl, protože nemohl pro naši početnou skupinu sehnat 3 taxíky. Tato asi pětikilometrová štreka stála 100 rublů za taxík, což odpovídá 25 rublům jízdného pro jednoho. Paráda. Řidič byl sice občas překvapen, když vyjížděl od hospody protisměrem a proti němu se objevil druhý taxík a další podobné příhody, ale nakonec jsme tuto jízdu standardní taxikářskou Ladou přežili. Prostě tak akorát jít spát... V noci odjíždí Kolja zpět do Ukrajiny, takže odzítřka mám zase pokoj pro sebe...

15. 7. 2008

Úterní ráno začalo asi nejlepší exkurzí, co jsme tu měli. Navštívili jsme místní experimentální pracoviště hadronové terapie. Mají tu urychlovač protonů na energii asi 660 MeV, které zeslabí na 350 MeV a potom rozvádí asi na šest svazků, tedy do šesti pracovišť. Hadronová terapie je používána pro ozařování nádorů uvnitř těla. Obvykle se používá hlavně gama ozařování, ale tam dochází k velkému ozáření kůže a povrchových vrstev, než dojde k nádoru. Protony mají tu výhodu, že energii začnou podstatně ztrácet až uvnitř těla, a tak lze se správným nastavením co nejefektivněji ozařovat. Viděli jsme jak urychlovač, tak ozařovací pracoviště. Všechno působilo velmi strašidelně, koukali na nás divně plastové masky, které fixují hlavu a jsou vždy vyrobeny na míru. Přímo na nás dýchala atmosféra, když už s poslední nadějí přijde pacient, kterému chemoterapie zatím nepomohla a hledá další východisku. Viděli jsme nějaké snímky, asi z tomografie, kde byl hrůzný nádor snad přes půl hlavy... Léčba je prý zadarmo.
Vrátili jsme se na druhou přednášku, která byla o nějakém zobrazování pomocí neutronů. Přednášející jako obvykle vychrlil spoustu hrůzných pojmů a vzorců.
Odpoledne jsme vyrazili pro data a dohodnout se, co budeme mít v prezentaci. Po příchodu ke stanici jsme zjistili, že jedna ze dvou neměří a bylo vymalováno. Nějaká data však uložena byla. Misha se pokusil vysvětlovat, jak data přepočítat co normálních jednotek, protože pro změnu zase byla v jiném formátu. Postupně jsme odpadli. Poslouchal už jenom David, na kterého zbyl černý Petr. My ostatní jsme se nudili. Ve čtyři jsme to zapíchli. Teda ne tak docela. Zeptal jsem se na nějaké fotky, Misha nejdříve, že je uděláme zítra. Pak se rozhodl, že raději dnes a přešli jsme půl ústavu pro foťák. Tam proběhl za neuvěřitelně dlouhých 15 minut tři místnosti vedle sebe, zjistil, že mu Georgyj žádný nenechal, sešli jsme o patro níže, jestli tam Georgyj nezůstal. Nezůstal. Misha řekl, že je tedy uděláme zítra. Klidně jsem mu připomněl, že jsme si u detektorů nechali věci. Chvilku přemýšlel, a pak z něj vypadlo, že nemá klíče. Tak pro ně odběhl. Když už jsme čekali pět minut, vyrazili jsme se za ním, jestli na nás třeba nezapomněl. Uviděli jsme ho, jak táhne další elektroniku ke stanici. Pomohli jsme mu, přešli zase půlku ústavu, vzali jsme si věci a raděj těsně před tři čtvrtě na pět odešli. Ta ruská neefektivnost...
O Volze snad nemusím psát, jsme tam namočeni každý den. Večer jsem doběhl na nákup a v deset jsme začali pracovat zase na prezentaci. Opět se to neobešlo bez hádání. Po půlnoci jsme to s nevalným postupem ukončili.

14.7.2008

Začíná poslední týden tady v Dubně. Ranní přednášku vede Ivan Štekl. Pojednává obecně historii fyziky, o současných atraktivních oblastech pro výzkum a o tom, co se dělá v ÚTEF. Jedna z těch lepších přednášek, všichni jsme ji poslouchali, ač internet běžel. Po coffee breaku už následovala obvykle špatná nezáživná přednáška o GRID počítačových sítích. Přednášející na snímcích jen uváděl různé zkratky, které mi nic neříkali. Prostě hrůza. Navíc vše rozváděl a četl, a tak jsem vůbec nestíhal exkurzi na výrobu scintilátorů, kterou jsem měl dohodnutou společně s chemiky. Sraz jsme měli o půl jedné na obědě. Když mě ve tři čtvrtě došla s přednášejícím trpělivost, doběhl jsem úplně zpocený v 12:50 před jídelnu, čekající chemiky jsem uchlácholil, že jsem za pět minut najeden. Kdo by tušil, že opravdu v 12:55 budu zpět před jídelnou. Polívku jsem sice nesnědl, ale kompot, brambory s koprem a karboš jo. Chemici byli šťastni, že nepřijdou pozdě.
Budova je hned vedle jídelny. Vešli jsme, chemická vůně nás hned zasáhla. Po chvilce jsme narazili na toho nepříjemného přednášejícího, který nás ale pozval. První místnost zahrnovala přípravu čistého styrenu. Téměř jednoduše to zahřejí a nechají zkondenzovat. V další místnosti to promíchají s přísadami a nalejí tuto hmotu do hliníkové nádoby, kde ji nechají týden při složitém teplotním programu v lázni polymerovat. Pak už se to jen vyndá, hliník se rozřeže a scintilační hmota jde na zpracování – nařezání, vyleštění a otestování světelných parametrů. Prostě krása. Za patnáct minut hotovo.
Vyšli jsme z laborky a tam jsme narazili na Ivana Štekla, který nás pozval na kávu. Tak jsme prošli půlku ústavu až do jednoho z nejkrásnějších míst tady. Vypadá velice „západně". Skleněný balkón s výhledem přímo do zelených stromů.
Po kafíčku jsem zase utíkal na projekt, dneska nastavíme aparaturu na celodenní měření. Kromě Mishky přišel i Georgij, takže se zase dlouhosáhle ptal na nějaké nesmysly. S touhle partou Rusů je komunikace vždy na dlouho. Stanici jsme připravili, GPS anténa snesla vylepšení izolepící páskou. Dál jsem v přestávkách pokračoval v práci na CZELTĚ, snažím se naše data vecpat do ROOTu. A už mi to docela jde.
Ve sledu následoval úprk na internet, pak do hotelu, do Volhy na plavání a večer jsme se sešli, abychom začali vytvářet naší prezentaci. Ze zkušeností vím, že nejlepší je, když ji tvoří jen jeden člověk. My jsme čtyři. Jen si představte, jak jsme se hádali o písmu přes pět minut! A jak to dopadlo? Zůstalo tam to původní. Vytvořili jsme nějaké grafy a v jednu jsme to zapíchli s tím, že zítra musíme pokročit. Dobrou.

13.7.2008

Odpočinkový den, strašné vedro. Ráno brzké vstávání a odjezd do městečka Sergey Posad, kde je velký klášterní komplex. Strašná nuda, velké vedro, alergie... Hodinu a půl jsme se trmáceli autobusem, abychom pak tiše stáli vedle pravoslavných věřících a cítili se trapně, protože jsme do toho prostředí vůbec nepatřili. Zpátky zase hodinu a půl. Příjezd na pokoj, hurá do Volhy, dneska to je opravdu osvěžení. Potom návrat na pokoj, z tepla mi není moc dobře, a tak raději koukám na Futuramu a poté opravuji naši CZELTA práci, která pomalu zamíří do konečného tisku. Dubnou se přežene obrovská bouřka, až jsem se bál, aby třeba nevypadly okna. Dneska jdu brzo spát, protože mě opravdu bolí hlavička. Zítra snad bude lepší den.

12.7.2008

V dnešním programu byl jediný bod: celodenní výlet do městečka Kaljazin se Sergejem (pracovník univerzitního centra, který se tu o nás stará a všechno zařizuje. Ráno jsme nejdříve jeli naprosto přecpaným autobusem. Tady to v autobusech chodí trošku jinak než v Čechách. Nastoupíte do autobusu, pak k vám přijde průvodčí a vy ji zaplatíte hotově jízdné a dostanete jenom takovou rádoby jízdenku. Po půlhodinové cestě autobusem jsme pokračovali další hodinu vlakem. Zajímavé je, že za zhruba hodinovou, asi 60 km dlouhou cestu, jsme zaplatili jen 40 rublů. Vlak byl také poměrně nacpaný, ale všichni jsme si sedli. V městečku, které má asi 15 tisíc obyvatel, jsme se opět podívali, jak drsně žijí obyčejní Rusové. Turistickou atrakcí, pokud to tak lze říci, je kostelní věž, která ční nad hladinou místní vybudované nádrže pro elektrárnu, která před lety zaplavila část města. Půlka naší desetičlenné výpravy se vydala motorovým člunem (200 rublů za osobu) až k věži. Po obhlídce okolí, několika zastávkách na jídlo už byl zase čas odjet. Nejdříve jsme se vrátili vlakem zpět do Saviolova, abychom si tam vzali „taxál" (autobusy už nejezdí) a dojeli až do Dubny před hotel. Cesta byla drsná, mimo město jsme měli průměrnou rychlost přes 100 km/h, v některých chvílích jsme si to svištěli asi 140tkou. Kromě slalomu mezi dírami v asfaltu taxikář občas přehlídl retardér, který je tady poměrně velký a barevně neodlišený od vozovky, což v šedesátikilometrové rychlosti udělá poměrně solidní zvukové a skákací efekty.

Večer jsme už jen došli na pravidelné koupáni do Volhy při západu sluníčka.

11. 7. 2008

Na pátek jsou naplánovány velké akce. První z nich je místo ranního sezení v univerzitním centru. Jedná se o exkurzi ze všech asi nejvýznamnější, svým způsobem asi královskou. Jedeme totiž od hotelu autobusem do druhé části institutu, kde se nachází laboratoř vysokých energií. Především to znamená, že uvidíme urychlovač, což je poměrně raritní událost. Není to sice obrovské LHC, ale zase takový drobeček to taky není. Nejdříve ale musíme přetrpět přednášku o laboratoři v místním konferenčním sále. Sedačky mají jako někde v kině, ale já jsem měl co dělat, abych neusnul. Pak jsme si šli prohlédnout halu, kde se provádějí s urychlenými ionty experimenty. Typicky vědecký nepořádek, spousta nepotřebného železa v obrovské hale. Pak už nás to přestalo bavit, Rumuni si vůbec nedělali starosti s nefocení v areálu a blýskali jednu fotku za druhou. Nejvíce nás ale zajímal samotný urychlovač, kam jsme se posléze dostali. Obrovská kruhová budova, v ní obrovský starý magnetický kolos, na který jsme po schůdkách vylezli. Efektní, ale z dnešního hlediska trochu zbytečné, urychlovače se dnes staví na daleko jiných fíglech. Jsou malé, kompaktnější. Když jsme sestoupili do tunelu pod starý nepoužívaný urychlovač, mohli jsme porovnat, jak supravodivé materiály a vyspělá technika dokáže předehnat těžkou hmotu. Samotný urychlovač má v průměru asi půl metru, v trubkách je kromě prostoru pro urychlování – vakuové komory také systém magnetického pole a chlazení. Tady bych chtěl zdůraznit, že příprava vakua a „zmrazení" na teplotu 4,2 kelvina, které je pro vytvoření magnetického pole nezbytné, trvá čtyři dny, až pak lze urychlovač používat.
Po skončení exkurze byl naplánován piknik. Jak jde o jídlo, Rumuni byli vpředu. Šašliků (špízů) ale bylo dost, člověk se až přejedl. Po odpočinku v trávě, která tedy u mě tradičně vyvolala alergickou reakci, jsme odjeli zpět k hotelu. Došel jsem na nákup, podíval se na film a tradičně skončil na pokoji 921, jelikož se konala oslava Vysoušových jednadvacátých narozenin.

9. 7. 2008

Ranní blok přednášek nás nemile překvapil tím, že po celou dobu (kromě přestávky) byl vypnutý wifi internet, asi se na nás spikli, abychom dávali pozor. První přednáška byla druhá část o scintilátorech. Tam mě potěšilo, že právě v tomhle úseku ústavu vyrábějí scintilační desky pro detektory k nám do Česka na náš projekt CZELTA. Bohužel se ale opět ukázala povaha přednášejícího. Jen Ondra položil hlavu na lavici, aby si trochu odpočinul při tak brzkém ránu, už ho pan pedagog chtěl vyhodit. Ondra se nedal a v místnosti zůstal, ale stálo to silné přesvědčování. Já jsem si po přednášce zašel za tím přednášejícím, jestli by mi nemohl dát obrázky, co měl v prezentaci a jsou na nich čistě scintilační desky pro CZELTu, ještě neobalené izolací. Chvilku něco povídal a vyústilo to v pozvání na pondělí. Nejdřív jsem myslel, že ho s díky odmítnu, ale když hned v zápětí potkal Ivana Štekla a řekl mu, že se jdu v pondělí podívat na výrobu scintilátorů, nemohl jsem už vůbec couvnout.

 Coffee breaky jsou super právě kvůli vysoké koncentraci jídla, kávy a čaje v jednotkovém objemu místnosti. A zrovínka dneska byly strašně dobré takové úly obalené v oříšcích a naplněné něčím jako je nudlová čokoláda... Mňaminky...

Přeskočíme-li druhou přednášku, která mi přišla jako jedna z nejnudnějších, oběd a nakoupení pohledů s Dubnou v antikvariátu v Laboratoři teoretické fyziky, dostaneme se až k laboratoři, kde se nachází detektory na měření KZ. Tam jsme se sešli a po chvíli konečně začali experimentovat. Teda spíše v uvozovkách, protože jsme vlastně jen přenastavovali elektroniku a její polohu. Také jsme došli strašně daleko pro další dva detektory. Byli jsme pro ně v typicky vědecké laboratoři nebo skladě. Tyto dva pojmy jsou často nerozlišitelné. Poté, co jsme odházeli strašnou spoustu krámu, co ležela na detektorech, zjistili jsme, že jsou neuvěřitelně těžké. Po ujití několika stovek metrů s těžkým nákladem jsme ještě vystoupali po úzkých schodech do pátého patra a konečně je položili na zem. Zapojili jsme je. A začaly se postupně měnit různé parametry.

Já jsem průběžně v chvilkách zkoušel v ROOTu vytvořit strukturu na data z CZELTY, umět je načíst z textového souboru, a pak je taky zobrazit... Po mnoha neúspěšných krocích jsem to konečně zvládl a byl to strašně krásný takový „stvořitelský" pocit. Měření závislosti vzdálenosti detektorů na počet detekovaných koincidencí (toť pro fyziky, ostatní ať se spokojí s prvním slovem „Měření") narušilo, že jsme asi moc napnuli kabely mezi detektory a vysoké napětí začalo nahlas okolo jedné spojovací krabičky prskat. Byl jsem u toho nejblíže a docela mě to vylekalo. Odpojili jsme elektroniku, rozšroubovali, zahrkali a zašroubovali, u toho jsme povyprávěli Mishkovi o tom, jak se v Česku používá izolací páska, alobal, či rozbrušovačka, a pak už to začalo zase fungovat a měření pokračovalo, sice jsme to nestihli, ale nevadí, zítra budeme pokračovat. Večerní Volha, nákup, spánek...

10. 7. 2008

Ranní vstávání, máme být v ústavu až v 10:30 v univerzitním centru, původně sice chceme jít ještě pro známky na pohledy, ale to se v zápětí rozplyne, protože stále čekáme asi na imaginárního studenta, protože Helenka prý vzkazovala, že nejde. Známky tedy nestíháme, do JINRu přicházíme tak tak. Jdeme na exkurzi do laboratoře obsluhující neutronový reaktor. V současné době je odstaven a prochází modernizací, prohlédneme si tak jednu halu s barevnými betonovými bloky jako stíněním proti záření a pár fotografií na stěnách. Toť vše, kdyby jen nebylo toho postávání. V Dubně se udělalo docela teplo, a tak to všechno stojí strašně moc sil. Utíkáme na internet, pak na oběd a zase měřit. Pokračujeme v řadě dalších měření – pro čtenáře od řemesla jsme měnili napětí na fotonásobičích a pozorovali, jak se změní počet detekovaných koincidencí. Podívali jsme se signály jdoucí z detektorů přes osciloskop. Zbývá nám ještě doměřit toky spršek pře velké vzdálenosti, na to bude ale čas až v pondělí a beze mne. Budu s chemiky koukat na scintiláky J. Večer je pařba u Rumunů, ale tam mě nikdo nedostane. Podle svědků je tam spousta kouře v pokoji... A hraju si s ROOTem. A bolí mě paty. Ostříhal jsem puchýře, které mám z Petrohradského cupitání a je to strašné. Dobrou noc deníčku, zítra máme piknik...Další tři dny budou bez spojení se světem.

8. 7. 2008

Včerejší (nebo dnešní?) pozdní zalehnutí jsem odnesl zaspáním. Vzbudil jsem se v 9:08 a utíkal, avšak nedostihl jsem nikoho. Jenom pana Štekla už v ústavu. Pobaveně už věděl od ostatních, co se mi včera přihodilo. Do přednášející místnosti jsem dorazil včas, ještě před půl desátou. První přednášku nešel internet a přednášející si vynucoval svou pozornost. Na první pohled pro mě zajímavé téma Organických scintilátorů (plastové desky, které používáme třeba my v Pardubicích k detekci spršek kosmického záření) tak rozbředl do nezajímavosti, že se to snad nedá ani popsat. Druhý přednášející po coffee brejku už byl lepší, jeho téma však bylo úzce specializované na částicovou fyziku a také začal fungovat internet.
Oběd pro mě byl zadostiučiněním. Konečně zase teplé jídlo. I když zase bramborová kaše. Po obědě jsme chtěli v knihovně koupit pohledy, šířila se fáma, že je tam mají. Neměli.
Odpolední sezení trvalo dvě hodinky, viděli jsme místní stanici na měření kosmického záření, mají tu trošku jiný systém než my v Česku. Uvidíme, jak to půjde. Na zítra už máme fakt slíbeno, že si s ni budeme hrát. Dnes nám jen vysvětlil strukturu dat a to velmi nezajímavě.
Navečer jsme si šli jako obvykle zaplavat do Volhy. Je to krása, uvolnit takhle tělo...

7. 7. 2008

Ráno budíček ve vlaku ve čtvrt na dvanáct, tak tak si dojdu na záchod a za mnou vlakuška zamyká dveře. Čtyřicet minut od moskevského nádraží začíná sanitární zóna, což znamená – žádný záchod. Uf. Ostatní to ale většinou nestihli.
Půldenní návštěva Moskvy zahrnuje nejprve Ostankino. Vysokou televizní věž, která bývala kdysi největší na světě (dnes je tuším druhá). Když vylezeme z metra, Helenka spatří staršího pána, který nám ochotně radí kudy tam. Mezi řečí ještě prohodí, že kdysi byl asi metr od živého Stalina. Věž se po pár stovečkách metrů zjevuje. Celou ji obcházíme, až teprve narážíme na jakýsi vchod. Je však opatřen nápisem Žádné prohlídky. Helenka se ptá hlídače. Zasměje se. Na Ostankino se po požáru v roce 2000 (při němž mimochodem zemřeli tři lidé) nevyjíždí. Smůla.
Putujeme k Lomonosově univerzitě. Zde studoval jedna z jaderňáckých ikon fyzik Štoll. Budova univerzity je obrovská, nesrovnatelná s žádnou českou univerzitní budovou, dovnitř nás však hlídači nevpustí.
Od univerzity kráčíme asi 5 km kamsi na metro. V lese ještě narážíme na vojenské muzeum v přírodě. Svačinka a pár fotek, ale musíme už utíkat, nebo nestihneme vlak do Dubny. Pocházíme kolem Muzea Velké vlastenecké války ve tvaru oblouku, před ním ční 150 metrový špičatý obelisk. V průvodci čteme, že 10 cm za každý den války. Proti nám se rozprostírá obrovské prostranství na jehož konci je vítězný oblouk. Taková zmenšenina a „zpatlanina" Napoleonova pařížského oblouku. Všechno je tady prostě bolšoj, veliké, mohutné. Na nádraží se dostáváme extrémně přeplněným metrem. Před eskalátory se tvoří desítky metrů dlouhé nacpané fronty. Na nádraží tak tak stihneme ještě dřívější vlak než ten, kterým jsme chtěli původně. Je však extrémně nacpaný, a tak sedíme i na zemi. Někteří z nás naváží zajímavé kontakty, jako např. Ondra, který si část cesty povídal s pravoslavným knězem, který mohl vážit tak asi 150 kilogramů a sdělovali si svoje názory na Rusko. Musím říct, že prý je tu obyčejný kultivovaný středoevropan např. za odhazování lahví do koše a nevyhozením do trávy či z okna jedoucího vlaku, středem pozornosti.
V Dubně jsme byli v deset večer. Vybral jsem si peníze z bankomatu, který naštěstí po chvíli přemlouván mluvil anglicky a vypravil se na nákup. Pak teprve jsem se vrátil na hotel. Vyzvedl jsem si klíče od pokoje, notebook od kamarádů (nechtěl jsem ho přes víkend nechat s Ukrajincem), odemkl dveře do pokoje...a nic... Nic tam nebylo. Můj kufr, jeho kufr, on, jakékoliv věci. Prostě naprosto vybílený pokoj. I lednička zela prázdnotou. Rychle jsem doběhl pro rusky hovořící Helenku a šupaj na recepci. Tam seděla překvapená recepční. Nechápala. Ukrajinec, kterého jsem pořádně neznal a zahlédl ho v pátek při přestupu v Moskvě, nebyl na pokoji a nebyly tam ani moje věci.
V tu chvíli se přiřítila hlavní recepční. Ve chvíli, kdy mě tam uviděla, okamžitě křikla na druhou recepční, že mi dala špatné klíče a že došlo ke změnám. Napůl rusky a anglicky vysvětlila situaci, byl prý nějaký problém s vodou a sprchou, o patro níž si stěžovali na prosakující vodu. Rychle jsem vyhledal nový pokoj, vzal za kliku...a bylo zamčeno... „Tak co teď..." Naštěstí v tu chvíli se na chodbě objevil rozesmátý Kolja, vysvětlil celou situaci, otevřel dveře a já uviděl moje věci...Uf... Spadl mi obrovský kámen ze srdce. To by nebyla akce bez pořádného šoku pro mě. Konečně sprcha a čisté věci. Na pokoj 921 tentokrát nevyrážím. Do půl druhé píšu část deníku, pak usínám... Musím spát...

6. 7. 2008

Brzké vstávání kvůli plánované cestě lodí do Petrodvorce však krásný spánek ukončilo. Shledali jsme se u recepce, odevzdali jsme všechno povlečení a už jsme Petrohradským vlahým ránem spěchali na metro. Když jsme doputovali až před Ermitáž, kde je molo pro rychlolodě do Petrodvorce, srovnali jsme si dvojí ceny a vybrali loď o 50 rublů levnější. I přes to stála nemalých 550 rublů (cca 400 Kč). Jakmile jsme nastoupili do houpající se lodi, začalo pršet. Chvíli nebylo přes okna v kajutě vůbec nic vidět, ale nakonec bylo docela hezky. Loď se rozjela a díky své konstrukci jsme vlastně ani nepoznali, že na lodi jsme. Dokonce jsme i předjížděli auta, která jela po pobřežní ulici. Byl to tedy pěkný kvapík a za půl hodiny jsme byli tam. Hned v přístavu se ukázala ruský cit pro získávání peněz z turistů. Na malém molu se tísnily dvě kasy a obrovská řada čekajících lidí, protože do samotného Petrodvorce je potřeba mít další zvláštní vstupenku. Takže jsme chtě-nechtě vyplázli dalších 150 rublů.
Jinak bychom mohli jen nasednout na příští zpáteční loď a celá plavba by byla téměř zbytečná.
Vstoupili jsme do ráje Petra Velikého. Obrovský palác s mohutnou pozlacenými sochami vytvořenou fontánou na nás dýchnul svojí vznešeností. Jen si představit, jaké zde musely být hostiny, jaký božský klid v nádherných zahradách by byl bez turistů.
Vyfotit fontánu bez obrovské masy lidí a jen s námi bylo nemožné. Po menší procházce parky jsme se usadili na lavičky, abychom snědli, co nám ještě zbylo. Naházeli jsme ptáčkům drobky, a pak se k nám nachomýtl havran zajímavého držení těla a zvláštního vzhledu. Okamžitě se mu začalo říkat Winston, protože opravdu Winstona Churchilla připomínal. Chtěli jsme se ještě podívat na nějakou katedrálu, která byla kousek od naší lavičky, ale když jsme k ní došli, zjistili jsme, že brána je zavřená. Byl u ní jen malý domeček pro hlídajícího strážného, něco jako můžete vidět na Pražském hradě, tedy až na to, že byl prázdný. Vybídlo nás to k laškování. Jeden z naší skupiny se proměnil v nelítostného pohraničního policistu a další v zastrašeného českého turistu. Výsledek tu jistě bude na nějaké fotografii.
Z Petrodvorce jsme se zase lodí vrátili zpět, tentokrát jsme skoro všichni únavou v lodi usnuli. Navíc jsme měli nejlepší místa vpředu, což pobouřilo asi 7letou holčičku, která chtěla být také vpředu. Když jsme vystupovali z lodi všimli jsme si, že nad dvířkami do naší kajuty visel nápis „VIP Salon".
Další zastávkou bylo muzeum politických dějin Ruska. Nejvíce asi zaujal místní stánek se suvenýry, různé repliky starých plakátů na sirkách či pohledech. Chování personálu nás však trochu zaskočilo, neboť paní pokladní se chovala dosti divně. I přes to, že měla drobné bankovky, nechtěla zaplatit sto rublové vstupné tisícovkou. Také nás stále popoháněli, že už se bude zavírat. Některé místnosti, třeba takové obrovská hala věnovaná částečně Leninovi, v nás probouzeli opravdu zvláštní pocity. Nejvíce mě asi zaujala paradoxně fotokopie originálu ústavy Spojených států amerických.
Naše pozornost po východu z muzea zabrala loď Aurora, která svým signálem z děla zahájila revoluci a dodnes tu kotví jakožto pomník. Do křižníku se však vejít nedalo a pokračovali jsme si prohlédnout Petropavlovskou pevnost, jež je vlastně takovým otcem Petrohradu, stála tu prapůvodně sama, až poté kolem vyrostlo město. Na náměstí z kostela břinkala zvonkohra a poslouchali ji desítky turistů. Jen nás tak napadlo, že by nebyl celkem problém vyrobit stroj, který by hrál za mistra zvoníka nebo mistryni zvonici. Ta by je štrykovala a na panelu by zmáčknula např. Mozart a vrchu kostela by se hrnuly krásné tóny zvonů.
Vedle pevnosti je krásná písečná pláž, a tak jsme nelenili a ošplouchli si nožičky. Při té příležitosti byla k vidění rekonstrukce počátku revoluce. Z písku byla zhotovena Aurora i Zimní palác, který posléze podlehl destrukci.
V Petrohradě jsou některé stanice metra téměř nádherné. Říkám to i přes to, že jsou v 99 % vymozaikovány Leninem a dělnickými motivy.
Poslední na naší zastávce v Petrohradě jsme (snad náhodou) narazili o půl dvanácté večer na hřbitov, kde jsou pochováni velikáni ruského uměleckého života. Jaké překvapení, když po nás hlídač chtěl v tuto dobu 50 rublů za vstup. To nám přišlo hodně, a tak jsme se pomalu ubírali k vlaku. Tam nás čekalo nemilé překvapení. Vlak, který byl ještě o stovku dražší, než ten kterým jsme přijeli, byl pochmurné kvality, z peřin a všeho se prášilo, snad jen to, že tu byly lehátka, mohlo pomoci k dobrému dojmu. Myslím, že všichni jsme brzce usnuli, protože petrohradská návštěva stála hodně sil.

5.7.2008

Takže jsme se probudili do nového dne, stovky kilometrů jinde, než jsme usnuli. Na nádraží v Petrohradu funguje zajímavý systém nabízení dočasné střechy nad hlavou. Místní „babušky" zde s klíčem v ruce nabízejí komnaty na spaní už na nástupišti. I přes to, že už jsme měli ubytování zařízené v hostelu, chvilku jsme smlouvali (pro ilustraci fungování naší skupiny – tzn. že Helenka smlouvala J).

Prošli jsme částí Petrohradu, zjistili, že je docela zima – fouká vítr – zhlédli odkaz Potěmkinových vesnic – Rusové když něco opravují, obalí budovu papírovým nákresem budoucího vzhledu objektu. Občas se to zdá až moc srandovní. Za plachtou nestojí vlastně vůbec žádný objekt. Přesně jako v Potěmkinových dobách.

Narazili jsme i na čistě buržoazní MC Donald's. Vůbec je strašně srandovní, jak Rusové používají fonetickou transkripci z latinky do azbuky. Někdy se jim to moc nedaří. Různé názvy jako třeba Raiffeisen apod.

Dopoledne jsme tedy strávili procházením po Petrohradu, hlavně kolem různých kanálů, kostelů, parcích, ale vrcholem měla být Ermitáž – obrazárna umístěná v Zimním paláci, který je architektonickým skvostem, hlavně z hlediska interiérů. Obranářskými skvosty jsou tu hlavně Madona s dítětem (Vysouš však stále říkal, že chce vidět Madonu s prckem.) od Leonarda da Vinci a Gauginova Tahiťanka. Než jsme se k nim však dostali, museli jsme vystát dlouhou frontu. Paradoxem bylo, že vstupné jsme měli jakožto studenti zadarmo.

Po dlouhé návštěvě Ermitáže jsme se vydali k parku, kde jsme viděli hned několik svateb Rusů, kteří byli snad mladší než já, a pak ke kostelu Sv. Nikolase, kde jsme – věřte nebo ne – potkali Čecha, kterého jsme viděli v Moskvě. „Kostel" mi strašně připomínal pařížský panteon. Mohutné sloupoví a kupole na vrchu. Koupili jsme si lístky vylezli nahoru a rozhlídli se po Petrohradu. Fotografie jsme sice neměli zaplaceny, ale nikdo to nekontroloval. Když jsme sedli dolů, překvapilo nás obrovské dlouhé černé auto (nebo autobus?) s nápisem Mega Party Bus. Nemohli jsme se s tímto svatebním skvostem nevyfotit. Svatba bez takového auta jako by v Rusku snad ani nebyla.

Procházkou k Senému náměstí jsme se zase dostali k MC Donaldu, jenž nám nabídnul vhodnou alternativu večerního jídla. Pak už jsme vlezli do metra. Místo jízdenek si zde koupíte mince, které potom házíte do turniketu a ono vás to pustí dolů. Časově je tudíž tato „jízdenka" neomezená avšak nesmíte vylézt ven z metra.

Na internetu jsme si zarezervovali hostel a doufali, že ho najdeme. Zapsali jsme si ale špatnou adresu, a tak jsme měli štěstí, že nám poradili správnou a nakonec jsme do onoho hostelu dorazili. Jaké však bylo překvapení, když jsme zjistili, že ne všichni máme s sebou imigrační kartu, kterou oni k ubytování potřebují. Po desítkách minut jsme to nakonec uhádali a mohli tak zůstat a jít spát. Za 15 euro bylo lůžko celkem fajn...

4.7.2008

Páteční dopoledne se jako obvykle přebylo internetem, v pozadí se odehrávaly přednášky. Několik útržků bylo zajímavých, avšak i tak dosti podrobných na moje znalosti a mimo můj zájem. Odpolední procvičování a drobná zkouška analýzy dat programem ROOT nás všechny nadchla, a tak jsme neradi museli končit. Blížila se totiž hodina H – odjezd do Moskvy a poté do Petrohradu. Zabalili jsme si všechno potřebné, nechyběla nervózní chvilka před odjezdem – naše „kapitánka" Helenka nevěděla, zda si vzala pas. Musím dodat, že nevím, co bychom si tady na našich ruských výpravách bez Helenky počali. Jako jediná umí alespoň trošku rusky a ráda vše ochotně zařídí. Nakonec jsme dorazili s předstihem na nástupiště.

Při vstupu do vlaku nás překvapila „vlakuška", která odtrhla lístek a zopakovala číslo místa. Ve vlaku nás překvapil místní komfort. Je pravda, že v Rusku mají vlaky velmi rozdílnou kvalitu. Jsou tu „plackarty", které jsou na tom bídně, osobním vlakům se říká „elektryčka" a pak expresy, které jsou na tom o mnoho lépe. Ale i typ nemusí znamenat jistou kvalitu. My jsme jeli expresem, tudíž jsme se měli dost dobře. Sice nám nejdříve seděla nějaká paní na místě, ale to se pak vysvětlilo. Přečetla si špatně svoji jízdenku. Mířili jsme tedy do Moskvy, kam jsme včas a přesně (něco, co je u Českých drah nemyslitelné) přijeli. Metrem jsme kus přejeli a šli se podívat na Rudé náměstí, zvenku jsme si prohlídli Leninovou mauzoleum a známý zmrzlinový chrám Vasiljeviče Blaženého. Čas utíkal kvapně pryč, a tak jsme spěchali na jiné moskevské nádraží, odkud nám jel vlak do Petrohradu. Na nádraží jsem si koupil výborný kebab za 65 rublů (45 Kč). Když jsme v klidu čekali před nádražím (měli jsme asi hodinku do odjezdu), přišel kluk a povídá česky, kde prý je metro. Dali jsme se s ním do řeči a on prý, že už dva a půl roku nebyl doma a že jede z Nového Zélandu a dalších různých míst a zítra prý jede do Petrohradu, a pak do Talinu, protože mu končí ruská víza a musí ze země pryč. Řekl (asi jen ze srandy), že se stejně zítra potkáme v Petrohradu, že to je malé město. Pak už jsme se vydali najít vlak. Uviděli jsme nádheru. Tři sedačky v řadě na celou šířku vlaku. Všechno krásné, nové. Prostě paráda asi spíš pro byznysmeny než pro partu mladých lidí. Uvítala nás i svačinka od drah – salám, jogurt, máslo, sýr, sušenky. Prostě komfort, který podle některých, kteří mají možnost srovnání, není možný ani v nejlepších vlacích ČD, tzn. ani v Pendolinu. Spánek nás tedy čekal v sedátkách. Vedle mě seděl spolucestující, který usnul s plechovkou piva v ruce. Ani nevím, jak to s ní dopadlo, jestli se polil nebo ne, ale když jsem se pak ráno vzbudil, už ji v ruce neměl.

3.7.2008

Na dnešní den jsem se těšil, protože jsme měli jednak mít s Dymou (spolupracovník Georgije) výuku programu ROOT a také jsme měli naplánován cirkus. Ráno jsem skoro zaspal, vstal jsem v 8:55 a sraz máme obvykle v devět. Pěkná honička, ale dalo se to zvládnout. Rychle do ústavu, jako vždy notebook rychle do zásuvky a na internet. Dopolední coffee break jsem odbyl jednou kávou a běžel jsem vyzkoušet Skype. V moderním světě se naší společnosti říká globální vesnice a tohle je zdárný důkaz. Můžete vidět a slyšet na vzdálenost několika tisíc kilometrů.

Po obědě jsme se sešli v počítačové učebně. Dyma nám začal v angličtině vysvětlovat ROOT, který byl vyvinut v CERNu a používá jazyk C++, který samozřejmě neumím ani trochu :). Ale vidět, jak se nám grafy tvoří pod rukama... No krása... Chtěl jsem si ho nainstalovat na svůj počítač, ale Visty nejdříve ROOT odmítaly, tak jsem zkusil jinou verzi a pak už naštěstí fungoval. Poprvé jsme také skončili před pátou hodinou. Od šesti byl cirkus, tak jsme utíkali rychle na hotel.

Sešli jsme se v 17:20 a museli jsme přejít půl města k velkému nádraží, kde mělo stát cirkusové šapitó. Přišli jsme tam krátce před šestou hodinou. Lístek do poslední řady stál 200 rublů (130 Kc) a z šapitó se ozývala hudba, která si nezadala s melodiemi Dády Patrasové. Půlku naší skupiny, včetně mě, to odradilo. Druhá půlka se odhodlala a určitě byla nejstaršími návštěvníky.

Naše čtyřčlenná skupinka se vydala nejdříve na nádraží, kde jsme se snažil zjistit, do kolika hodin je otevřená kasa, ale z důvodu nepochopení to skoro vypadalo jako když se snažíme zjistit, kdy má paní pokladní "padla". Pak jsme šli hledat nejbližší restauraci, Tavernu, kde už jsme jednou byli, ale zrovínka měly zavřeno kvůli soukromé oslavě. Restaurací, kde vaří je v Dubně poskrovnu. Vlastně asi víme jen o dvou. Když jsme vešli dovnitř, trochu nás zaskočila místní velmi noblesní atmosféra. Někdo prohodil, že si přinejhorším jen dáme pivo. Servírka nám donesla dva lístky, jeden v ruštině s cenami, jeden bez nich v angličtině. Ona sama snad neuměla ani slovo. Už jsme také přišli na to, že než se snažit o angličtinu, je někdy lepší to zkusit natvrdo česky. Horko těžko jsme si objednali pivo, a pak přišlo na řadu vybírání jídla. Když už přišla servírka potřetí a my jsme znovu pouze vybírali a snažili se ji odehnat, pozvala si další servírku a tak jsme se nakonec nějak shodli. Za chvíli mně přinesli jídlo, no jídlo. Byla to taková polívka, v které byly masové koule obalené v těstíčku. Nic extra, další si objednali masový plátek ve vajíčku s hranolkami. Hranolek bylo všehovšudy osm, maso prý bylo dobré. Celková útrata naší čtyřčlenné skupiny byla téměř 1100 rublů (cca 700 Kc).

Potom jsme se vrátili zpět k cirkusu, kde jsme se všichni zase sešli. Dva kluci chtěli vyzkoušet místní pověstné taxíky, takže si vzali taxi a jeli na hotel. Cena asi 70 rublů (50 Kc). My jsme pokračovali nejdříve do obchodu, a pak také na hotel. Koupil jsem si paštiku a arabský chleba – budou se hodit na cestu do Petrohradu. V hotelu jsme se převlíkli do plavek a hurá do Volhy na koupání. Musím poznamenat, že bylo asi půl desáté večer a přesto bylo světlo jak za dne. Plavání ve Volze za západu Slunce (než jsme došli na pláž, už bylo Slunce pár stupňů nad obzorem), když okolo třeba jezdí obrovské lodě, no krása...

Po příchodu na hotel jsem šel téměř okamžitě spát. Ještě jsem stáhnul fotky, takže vám je nabízím níže. Zítra jedeme do Moskvy, a pak do Petrohradu, bude to náročné a zase se ozvu asi až v úterý.

Transparent místní vědecké instituce.

Domeček, kde jsem si v neděli kupoval meruňky.

Mapa Dubny. Rusové jsou tak vizionářsky skvělí, že mají na mapě části města, které ještě neexistují.

Náš oblíbený obchod. A také asi největší sámoška zde v Dubně.

A takhle vypadá půlka Dubny. Staví se tu paneláky jak za jiných dob...

Cirkus.

Prodej vstupenek.

Typický taxík a za ním lokomotiva, která pravděpodobně brázdila transsibiřskou magistrálu.

Lokomotiva...

Já s lokomotivou..

Nad dubenským nádražím se stahují mračna...

Pokus o další umělecké foto...

V Dubně se sem tam pasou kozy téměř v centru města...

A tady je záminka, že fotíme kamaráda :)

V Taverně...

Krásná fontána v ještě nedobudovaném parku.

"Máme rádi Dubnu."

2.7.2008

Další den ve znamení více či méně dobrých přednášek. Z ranního bloku můžeme vypíchnou přednášku o biologických účincích záření. Byla to první rozumná dopolední přednáška, protože všechny předchozí byly zaměřeny na představení nějaké laboratoře, ale tahle byla opravdu vztažená k zajímavému tématu.

Těšili jsme se na odpolední session s tím, že by Georgij Shelkov mohl pomalu začít s naším projektem a ne stále mluvit o něčem obecném. Nebudu vás napínat. Nedočkali jsme se. I když zase až tak špatné to nebylo. Nejdříve nám jeho kolega popsal, jak se vytváří komplexní detektor, abychom odlišili jednotlivé typy částic. Pak přišel Shelkov a jako obvykle začal mluvit o ATLASu ("detektoru" na urychlovači LHC v CERN, Ženeva). Na Georgijově povídání je zajímavé to, jak vždy k tématu přistupuje. Občas zavře oči a zamyslí se, co chce říci, takže to někdy působí až poněkud filosoficky. Také jeho angličtina je typicky ruská. Kromě ostrých písmenek sem tam přihodí nějaké ruské slovo mezi angličtinu. Ale mohli jsme dopadnout i hůře. Někteří supervisoři miniprojektů prý používají pouze infinitivy, snad se snaží používat metodu futuristů – osvobozená slova, ale někteří se jen zamyslí na pět minut, a pak z nich vypadne slovo technického rázu, které je internacionální a snad o něm nelze ani přemýšlet. Zvláště starší Rusové samozřejmě nejsou v angličtině vzdělaní, ale např. u pokladny na nádraží to je poněkud zvláštní. Výjimku tvoří pracovníci tady v JINRu. Když do nás Georgij hučel už třetí hodinu a vždy se na něco zeptal, bylo strašně těžké se probudit a něco mu na to říct, o odpověď se nikdo nepokoušel. Pak ho napadlo, že nám ukáže techniku. Těšil jsem se na scintilátory, ale spletl jsem se. Byla to technika mionové komory pro ATLAS. K našemu tématu kosmického záření to sice nemělo skoro žádný vztah, avšak před sebou jsme měli nejdůležitější část celého ATLASu, detektor, který potvrdí nebo vyvrátí existenci Higgsova bozonu. (Existence se potvrdí právě přes miony, na které by se měl "Higgs" přetransformovat.) Takže jsme byli nadšení, že už nemusíme sedět na sedačce v kanceláři, ale můžeme se podívat na nějaký kus hliníku. Georgij nám o tom řekl spoustu zajímavostí. Hlavně se jednalo o přesnost. Ukázal nám žulovou desku, na které detektory montují. Je velká asi 3 na 3 metry a prý je tak rovná, že největší výchylka ve vodorovnosti by neměla být větší než 60 mikronů. Ve tři čtrtě na šest nás propustil.

Rychle na hotel, potom jsem šel běhat s Helenkou a Ondrou a při cestě zpět jsme se stavili za ostatními se vykoupat ve studené Volze. Narazili jsme na partu opilých Rusů. Ohřál jsem si párky k večeři (salámy a uzenina jsou tu poměrně drahé), chvilku jsem opravoval naši práci v projektu CZELTA, která se musí připravit do konečného tisku.

Večer proběhla oslava Ondrových narozenin. Kde jinde, než na pokoji 921.  

Ještě si neodpustím jednu poznámku. Jedná se o myšlenku, která sice nebyla vyslovena mnou, ale myslím, že se s ni jde snadno ztotožnit. Pokud někdo z nás měl před příjezdem sem na radar v Česku neutrální názor, tak tady vidíme, v jak krásné a poměrné harmonické zemi jsme se narodili a pokud by měl radar pomoci nás ochránit od některých šíleností, nesvobod a úrovně života tady v Rusku (vyjmeme-li z tohoto proudu Moskvu), je to dobrá myšlenka. (Tím nechci zastínit, že existuje spousta dalších problémů tohoto radaru, které musí být vyřešeny prioritně.)

1.7.2008

Dnes nás čekají jako obvykle dopolední přednášky a po obědě teprve práce na našem projektu. Doufáme, že se dneska poprvé podíváme na místní detektory. Po vzbuzení a malé snídani – jogurt – jsem zjistil, že Kolja někam odešel z pokoje a vzhledem k tomu, že máme jenom jedny klíče, snažil jsem se na recepci vysvětlit, aby mu je dali. Večer jsem zjistil, že Koljovi říkali že mám nějaký problém s toaletním papírem. Inu, úroveň angličtiny místních recepčních není zrovna vysoká.

Ale zpátky k ránu, odešli jsme do ústavu, u vrátnice byla velká fronta, a tak jsme na přednášku dorazili o tři minuty později. O kávové pauze jsme to pak drobně schytali od Ivana Štekla, u kterého si prý stěžovali nějací Rusové. Dopolední přednášky byly očistcem, ale vzhledem k tomu, že jsem měl s sebou počítač a wifi internet fungoval, vůbec mi to nevadilo.

Dopolední kávová pauza je vždy hřebem dopoledního programu. Dobrá instantní kávička, výborný Yellow Label Lipton čaj (je to zvláštní, ale i po třetím zalití v šálku byla cítit jeho výborná chuť, tady Rusové zabodovali :)) a k tomu výborné sladké tyčinky.

Oběd byl standartně dobrý a malý. Pak jsme měli čas na malou procházku po ústavu. Prostě pohodička, škoda, že nemůžu ten prales s železem vyfotit. I když, možná to zkusím alespoň počítačovou webkamerou.  Trošku jsme se ztratili, ale nakonec jsme doputovali zdárně až do kanceláře G.A.Shelkova.

Následovaly přednášky od jeho spolupracovníka Igora o elementárních částicích a interakcí, takže už konečně alespoň trochu chápu, co jsou ty slabé a silné interakce zač, co si mám představit pod Feynmanovými diagramy, co je v nich většinou jenom imaginární apod. Chvilku sice trvalo, než se rozmluvil, ale pak už celkem v pohodě vykládal. Zato Shelkov mluvil dost mimo hlavní proud našeho projektu, ale část o detektorech byla také zajímavá.  Přednášky jsme ukončili pár minut po půl šesté.

Vydali jsme se na nádraží pro jízdenky na vlak do Petrohradu. Bylo to hrozné. Půlhodinu jsme tam jen stáli a pak další vysvětlovali jediné pokladní, co chceme, za námi byla obrovská fronta a navíc ti, co jeli expresem ještě týž večer, mohli předbíhat. Byla to hrozná mela. Když jsme se tedy dostali k okénku, pomáhal nám nakonec jeden neznámý Rus, který prý občas učí v JINRu. I tak tisíckrát měnili cenu jízdenek i čas a nakonec nás to stálo strašně peněz... Prostě zase rozčarování z ruského způsobu. Navíc při kupování jízdenky potřebujete pas a paní pokladní všech devět opisovala asi tisíckrát. Když jsme si po koupení jízdenek koupili zmrzlinu, udělali jsme společné krásné hlasité UFFFFF... Zvítezili jsme alespoň na chvilku nad byrokracií.

Nákup a obvyklá čajová porada v pokoji 921 nemohla chybět... 

28.6.2008

Omlouvám se, ale fotky budou vždy až na konci...

Vstáváme téměř ještě v noci, abychom se dostali brzo na letiště v Ruzyni. Těsně před domluvenou sedmou jsme na Terminálu 1. Nechal jsem si zabalit kufr do igelitové folie a našel Ivana Štekla, který měl můj pas s ruskými vízy. Bez nich by byla cesta zapovězena. Po odbavení se loučím s moji Zuzi, s bráchou Jendou a jeho slečnou Terkou, které děkuji za nocleh, jinak bych to snad ani ráno z Pardubic do Prahy nestihl.Následuje kontrola pasů a cesta k bráně B3, kterou máme napsanou na palubních lístcích. Nakonec musíme až k bráně B8, protože ČSA mezitím nástupní místo změnily.

A to už je naše letadlo s „přisátým" vstupním tunelem.
Let proběhl v pohodě, postrašilo nás sice jméno kapitána Hrůzy, ale vzhledem k tomu, že pro mě obávané jídlo od ČSA bylo na letecké poměry dobré a přistání proběhlo hladce, ani jsem neměl strach. Na letiště v Moskvě pro nás přijel autobus.

Po dlouhé cestě do Dubny, kterou jsem se snažil prospat, jsme uviděli náš dvacetidenní domov. Z venku nic moc, ale když jsme se dostali dovnitř do pokojů, nebylo to tak hrozné. Budovu postavili v roce 1973 Maďaři a od té doby na ní asi nikdo moc nešáhl a čeká se, až doslouží úplně. To je pro tuto oblast Ruska charakteristické. Všude se staví, všude něco chátrá.
Po návštěvě hotelové recepce jsme ještě dostali kapesné, inu něco musíme jíst a pít a o víkendu mít obědy v ústavu nebudeme. Ubytovali jsme se a šli jsme na procházku kolem Volhy s cílem najít sochu Lenina.

Ozkoušeli jsme jaká je voda, ale na koupání to úplně nebylo.

Nyní můžete vidět kontrast chátrající chaloupky a pozlacených věžiček.

A pak jsme se po dlouhé cestě dostali až k slibované soše. Všimněte si velikosti toho jízdního kola.

Při cestě zpět jsme zamyšleně popovídali nad ruským pivem.

A to je naše skupinka.

S obchody to tu v Dubně není moc dobré. Je tu pár malých sámošek. Tady je jedna nonstop otevřená, v niž jsme nakupovali.

A pak kluci improvizovaným způsobem vařili. Místo hrnce konec, místo chňapek závěsy...

A ještě dlužím fotku mého pokoje.

Deník studenta na Summer Practise 2008 v JINR Dubna, Rusko

Ahoj! Jsem jedním ze studentů, kterým se naskytla příležitost dostat se na určitě zajímavou akci. Letím do Ruska společně s dalšími dvaceti lidmi, kteří se zajímají především o fyziku, matematiku či příbuzné obory. Sto třicet kilometrů severně od Moskvy leží město Dubna, které má hluboko přes sto tisíc obyvatel. Ale ještě před šedesáti lety byste tam našli malou osadu. Jenže pak sovětský soudruh potřeboval vybudovat velký vědecký ústav, a tak vzal mapu a zabodl náhodně prst právě do tohoto místa na řece Volze. Od té doby za padesát let vybudovali velkou vědeckou instituci Joint Institute for Nuclear Research. A tam směřuje naše počínání. Předpokládáme, že si v rámci jejich dvacetidenní studentské akce Summer Practise osaháme lecjakou zajímavou techniku. Nemůžu opomenout hlavní jméno organizátora z české strany Ivana Štekla.
Já jsem se jako středoškolský student k tomu dostal přes projekt CZELTA, kde měříme kosmické záření v kooperaci s Ústavem technické a experimentální fyziky ČVUT v Praze, kde Ivan Štekl pracuje. Ostatní jsou tu vysokoškoláci převážně z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské a Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT.
Vybral jsem si projekt na detekci kosmického záření a doufám, že to obohatí moje dosavadní znalosti a zkušenosti. Navíc projekt CZELTA v budoucnu bude získávat část detekční techniky právě z Dubny.

Druhý maraton a čas 3:48:24

Pražský maraton mi dal teda zabrat, dobře rozběhnuto pod 3:30 ale pak velká krize, nedostatek sil a nakonec jakštakš radost z dokončení...

Bez kola a chvíle Anděla taxikáře

Není to fejeton, není to povídka ani úvaha... Je to takový můj zápisek: Nemilá chvilka dnešního rána a možný příchod naděje(?)

Už vím, jak vypadá začátek katastrofického dne – přesně jako ten dnešní. Poslouchejte teď, co se mi přihodilo.

Jakožto student provozující spoustu finančně i časově nákladných zájmů, jsem nucen vydělat si dostatečný měsíční obnos prací, tedy brigádničením. Zákoník práce dovoluje starším 18ti let vykonávat pracovní úkony i v době, kdy každý slušný občan spí. (A ti zbylí jsou příčinou mého neštěstí.) Stručně řečeno celých osm hodin na „noční"jsem se netěšil na nic jiného než na ranní cestu domů vlahým čistým vzduchem, sprchu a usínání v ještě tichém domě.

Pak si jistě dovedete představit mé vystřízlivění a zděšení, které provázelo můj příchod do kolárny, jež je pod kamerovým systémem mého zaměstnavatele, a na zemi jsem v tu chvíli uviděl pouze kousek gumové bužírky ocelového lana z jednoho ze dvou zámků, jimiž bylo kolo zabezpečeno a upevněno k železné konstrukci.

Řekněte mi, co je to sakra za člověka? Celé prázdniny teď budu dřít, abych kolo splatil a na nohou mi zbudou osamělé tretry, na které časem lehne milimetrový zábal prachu. Víte, ani si nepřejte vědět, co bych udělal onomu odvážlivci ostrou ozubenou kazetou zadního kola, jíž jsem před dvěma dny věnoval přes hodinu svého času a titěrně ji vyčistil, aby mohl nový řetěz ladně zapadat do jejich zoubků. Když vám někdo ukradne peněženku, dobrá, musíte oběhat úřady kvůli dokladům, peníze zmizí v nenávratnu, ale vztáhnout ruku na tak citlivou záležitost jakou je pro cyklistu jízdní kolo? Nezdráhal bych se použití středověkých trestů!

Po výslechu a sepsání protokolu na Policii ČR jsem v cyklistickém oblečení a obuvi odjel městskou hromadnou dopravou vstříc domovu. Jaká potupa... Mamince jsem byl schopen pouze předhodit ouřednické lejstro, statečně jsem se držel – pláč a vzlykání ještě nikomu nepomohly, pustil jsem si hlasitou hudbu a usnul jsem, abych se připravil na jízdu v autoškole a hlavně, abych se na ni uklidnil. Cítil jsem ve vzduchu další nepříjemnosti, dle hesla ‘když se daří, tak se daří‘.

Když máte náladu i štěstí pod psa, potřebujete alespoň jednoho člověka, který vám řekne jakákoliv upřímná povzbudivá slova. A já ho našel. Tam, kde bych ho nikdy nečekal. Most mezi Rosicemi a Svítkovem je na obou stranách zakončen černožlutými kůly z důvodů zcela zřejmých – stará úzká silnice by nápor větších aut nevydržela. Mezera je tak uzounká, že na stranách automobilu autoškoly je prostor zhruba na čtyři až pět prstů. Předevčírem jsem překvapením z tak úzkého průjezdu zazmatkoval až jsem škrtnul obrubník, včera jsem s pomocí instruktora situaci zvládl lépe.

„Tak jdeme na to," povídám a vím, že mostní strašák je tu znovu. Toreadorský zápas může začít. Vjezd na most, který je mimochodem nepříjemně do kopce, zvládám na výbornou bez pomoci, sjezd dolů s droboulinko výpomocí. A tu se objevil. Anděl, který mi měl dát odvahu a vrátit víru. Seděl v taxikářském voze přímo proti mne. Zatroubil, stáhl okýnko a tleskal a křičel ‘bravo', neuvěřitelně pozitivně se usmíval. Přímo z něho čišela naprostá upřímnost a lidská vřelost.

Já mu chci poděkovat. Věnuji mu tyto řádky, i přes to že vím, že si je pravděpodobně nikdy nepřečte. Ale kdo ví?

Na úplný závěr bych jen poprosil, kdybyste kdekoliv narazili na postarší kolo Rock Machine, typ RockGrinder oranžovofialového rámu s vybavením Shimano Deore LX, brzdami Sram 7.0, odpruženou červenou přední vidlicí, a to především v bazarech a inzerátech na Pardubicku o zaslání této informace mne, případně kontaktovali přímo Policii České republiky na tísňové lince 158.

Děkuju, naděje umírá poslední.

Ručníkový den

Letošní ručníkový den pro mě vyzněl...jak bych to popsal...županově!
Společně s výpravčím jsem se rozhodl, že podstatnou (a to školní) část dne strávím v županu. Až na jednoho nejmenovaného profesora, který má trošku červenější myšlení, proběhla akce hladce. A vzhledem k oslavám tohoto svátku literárního génia Douglase Adamse jsme skonzumovali 4 šlehačkové spreje, 2 banány, sušenky, piškoty...prostě mňamka...
Není nad kopu šlehačky...pokud vám ji někdo nestříká na obličej...


Zbývá říci jedna věta. Ten Douglas Adams – to byl ale frúd, kterej vážně věděl, kde má ručník!

Všechno za poslední měsíc/e... - Žlutý fest

Neměl jsem moc času psát, co se dělo, tak to teď máte s časovým posunem...

Žlutý fest – na tomhle blogu se objevovaly upoutávky na něj, bannerky atd. takže by bylo dobré připojit nějaké hodnocení.
Žlutý fest se udál pátého srpna léta páně roku dvou tisícátého pátého v areálu dostihového závodiště Pardubice. Avizované kapelky byly Clou, Southpaw, Cocotte Minute, Wohnout, Divokej Bill, Horkýže slíže a naše sanpiegská Vypsaná (pro některé Opsaná – oni vědí) fixa. Hrát se začalo s mírným zpožděním, sluníčko svítilo a zpěvák z Clou se potil a potil. Jak by taky ne, když tam lítal, jak zmoklá slepice, až to chvílema bylo dosti komické. Odehráli si svoje Postcards, nic moc nezkazili ale zase nenadchli. Druzí přišli na řadu toi toiáci Southpaw. Jejich song snad musí znát každý, i ten největší příznivec tv Nova, co hudubu vůbec neposlouchá. A proč? Protože jsou v reklamě, tedy spíš jejich Toi toi song. Ti byli v pohodě, na Toi už začínalo pařit víc lidí. Třetí na pódium vstoupili přímo z Papinového hrnce Cocotte Minute. Poslední dobou jsem dost poslouchal jejich jediné album Czeko, navíc hitovku Měl bych tě sejmou sem žral i jako klip. Ale i song Vo co tady de podle mě vyzněl. Sice někteří moji kámoši byli vzhledem k týhle kapele negativně postavení, ale každému se zavděčit taky nejde. A pak už následovaly soubory jekési "velké čtyřky". Wohnout hrál svoje znamé novější písně, přidal i pár starších, já je moc nemusím, tak si hodnocení o nich přečtěte někde jinde. Mě to nenadchlo. A pak začával nasávat Divokej Bill a s ním se pomalu už v temnotě ochlazovalo publikum po teplém dni. Na začátku hráli především věci z alba Svatá pravda. Pak dávali i známý skladbičky z ostatních alb. Zvuk byl docela dobrej, všechno dobrý, ale žádná velká šou. A už za úplné tmy se před publikem objevili naši východní sousedé Horkýže slíže. Moc sem se na ně těšil bo sem je ještě neviděl hrát naživo. Začínali kousky z nejnovějšího alba Riterlo Xaperle Bax jako Shangaj cola, A já sprostá a mé oblíbené Kapely. Došlo i na Maštal, krásnou Logickou hádanku, Malou Žužu a L.A G. song. Prostě nářez akorát bych čekal třeba ještě Frankie Doparomu, ale do krátkého festivalového programu se vše nacpat prostě nemůže. A jako poslední vystoupila naše fiXa. Vypsanou fixu nejspíš přejel někde kombajn, protože hned půlka kapely byla bez vlasů! Mejlovi se zase narodila ten den dcera, takže si myslím, že chlapci po koncertě museli dcerku zapít a v tom případě je jen dobře, že byl koncert v Pardubicích a nemuseli opilí cestovat domů. Takže fixka zahrála své krásné písně z Krásy nesmírné – třeba Mažoretku, samozřejmostí byly hitové Samurajské meče a náramě se hodící Východoněmecká kapela (k tomu ještě nesouvisející dodatek z webu pardubického Volantího souboru, když hráli v Německu: Takze za 10 min je soubor v plne sile ready a mame ten pravy zvuk vychodonemecke kapely. Mel by to slyset Mardi z VF,kdyz o tom zpiva v krasne pisni). Nemohla chybět píseň o Pardubicích aneb Kostel – Biohazard – McDonald. Celý festival, který byl párkrát narušen výpadem zvuku, skončil punkovým mlácením do nástrojů, padaly bubny, zpětná vazba od kytar ničila poslouchačům uši. Takže tak skončil hvězdný festival na východě Čech, žádna policie nezasáhla, celá akce byla legální...

Tour de Lance skončila

A je tu konec TdF...
Žlutý sladký konec pro Lance Armstronga. Skončila sportovní kariera možná nejlepšího cyklisty všech dob. Rozloučil se tak, jak slíbil – vítězně po sedmé Tour. Je to na jednu stranu smutné, na druhou radostné... Já to vnímám spíš smutně. I přes to, že by se příští rok mohlo jet bez úplně konkrétního favorita a závod by mohl býti zajímavější... Uvidíme, jaký bude závod bez velkého z největších...

MISTŘI

Jaj a je to tu!!!!!!!
Už je to tady, Češi porazili sebevědomou Kanadu a tak David Výborný mohl zvednout mistrovský pohár... Jestlipak skončí podobně jako ten extraligový (nápověda: tak na s__čky)?

Tož takhle se hraje ta hra...

Ach, to byl zase infarktový zápas...
Ve všech médiích se skloňoval minulý rok a naše vyřazení týmem USA v Praze. Ale asi nikdo nečekal, jak hodně se bude historie vracet.
K televizi jsem se dostal až v jedenácté minutě. A pohled na stav 0:1 mi tedy příjemný nebyl. Ale zase mně připadalo, že čeští hráči hrají lépe než ti zaoceánští. Bohužel i ve druhé třetině jsme nevyužili žádnou šanci, naopak jsmě inkasovali a já už začal vyhledávat ve škříni černé vlajky. O přestávce jsem si hodil korunou – panna = vyhrajeme; orel = volný čas na hledání a věšení černých praporů. K mé nelibosti padl OREL. No takže dál jsem se už moc nestresoval, bylo rozhodnuto. Když později Židlický se štěstím prostřelil DiPietra, dostal jsem naději, že i mince není neomylná. Aleš Hemský zamíchal pukem a naservíroval Špačkovi hooodně kvalitní ptačí zob. Skóre 2:2. V prodloužení se mohlo stát cokoliv, zvláště v přesilovce čtyřech proti třem (tedy spíše oslabení). Jenže to by se porušila historie. Následovaly tedy samostatné nájezdy – hráči po vzoru Nagana kolem ramen a náš první střelec Ručínský stejně jako první střelec naganský Reichel rozburácel davy ve Vídni. Ach ta historie – Nagano 1998 čtvrtfinále i semifinále + Praha 2004 čtvrtfinále = Vídeň 2005 čtvrtfinále! Ani Andy Roach nezopakoval úspěšný nájezd a může si pomalu balit kufr.
Czech Republic 3:2pp the USA

Jsem fakt impotent?!

Juj a konečně je to tu! Dostala se mi do rukou mnou dlouho očekávaná kniha od bloggera Kostěje...


Ale že to trvalo! Nejdříve jsem se tuto knihu snažil sehnat v nějakém z kamenných obchodů u nás v Pardubicích. Bohužel ve všech až na jeden mi dali nulovou šanci na úspěch. Pouze v pasáži U Sv. Jana mně slíbili, že se zeptají. Zkusili ji i objednat, ale prý ji distributor už neměl. Tenhle koloběh trval tři týdny. Tři dlouhé týdny. Pak jsem se zařekl, že čekat už nebudu. Devátého jsem si knihu objednal přes inet.
Jedenáctého prohlížím reklamní letáky ze schránky a co to nevidím? Výzva k vyzvednutí balíčku. Zajásám. Bohužel na poště je velká fronta. Otevře se další okénko. Spěchám a nějaký hodný pán, který je před okénkem, se mě ptá: "Pospícháš, tak jdi přede mě!" Je pěkné vědět, že dobří lidé ještě nevymřeli. Poděkoval jsem mu a už v autě jsem nedočkavostí otevřel tvrdou obálku. Kromě knihy nalézám ještě tři nádherné záložky (snad je v budoucnu naskenuji a umístím na blog) a ukázky z knihy na papíře – ty samé byly na internetu. Konečně jsem se dostal ke čtení, až knihu dočtu určitě se s vámi podělím o pocitech z čtení knihy.
Odkazy:

Oficiální web knihy

Kostějův blog

Ach ty poslední dny

Jaké byly poslední dny?
Hrozné, začala pylová sezóna a to já vždy strašně cítím. Mám rýmu, blbě se mi dýchá, no prostě hrůza. K tomu jsme měli psát dost písemek a přiznám se, že jsem ani moc nebrouzdal. Začalo Mistrovství světa v ledním hokeji, vyhráli jsme první dva zápasy, zranil se nám Jágr, Hc Pce mají zatím jedinou posilu do týmu a odešlo již tolik hráčů! Přemýšlím o tom, že začnu hrát na elektrickou kytaru, takže sháním různé informace. Taky bych chtěl sehnat brigádu ale bude to docela fuška... Pořád poslouchám fiXu, budou mít nějakej koncert v Divadle 29, tak tam asi půjdu. Koleno už se pomalu uzdravuje, normálně sportuju, pohoda. Na blokování :-) není moc času...

Dnešek

To byl zase den...

Dnešní den byl docela zajímavý. Vstával jsem v rekordních 7:30, co víc si můžu přát. Šel jsem pěšky 2km na autobus. Cestou jsem si zopakoval vzorečky na fyzikální olympiádu. Celkem nuda. Po příchodu do školy jsem zamířil přímo do bufetu a koupil si dvě nugátové koblihy. Mňamka. Pak už následovaly 4 (slovy:čtyři) hodiny mučení příklady. No kdybych doslova nez...il jeden příklad mohl bych být spokojen víc, ale i tak si myslím, že ostuda nebude. Ze školy jsem zamířil za babičkou do města, chtěla mi pogratulovat k nedělnímu svátku. Prošli jsme se po Třídě Míru (ano, Třída Míru není žádná broadway, Třída Míru není kosmická dráha) a zastavil jsem se v knihkupectví. Mé přání ohledně sehnání jedné knihy nebylo vyplněno. Ale dočkal jsem se opět ujištění, že se na tom pracuje. Babička mi koupila 2 chlebíčky, zmrzlinu, zákusek a čokoládu a jel jsem domů. Sednul si k televizi a netu. Sledoval zápas CZE – FIN, nakonec to skončilo 3:3. To by mi ani nevadilo. Ale na netu jsem pročítal řádky onlajnů.cz (18") a bohužel před chvílí Češi podlehli kanadskému výběru v prodloužení. A stejně si nezasloužili prohrát! Také se připravuji na zejtřejší PMR štafetu. Popsal jsem celou áštyrku a vypočítal předběžné vzdálenosti.
Zítra bude zajímavý den. Poslední štafetu jsem absolvoval v srpnu minulého roku. Těším se jak babka na důchod.

Večer hokejových mistrů

Včera večer se v Duhové Aréně v San Piegu konal koncert a oslava...a já tam byl.

Přišel jsem tam brzo, ale už v 16:30 tam bylo hóódně lidiček v červených dresech a šálách. Vešlo se dovnitř a já jsem zamířil "na led" (žádný tam nebyl). Postával jsem, zněla hudba od Rammsteinů a atmosféru dodělávalo pár ožralů... Pak přišli moji kamarádi a začali jsme hledat nějaké jiné místo. S bolavým kolenem jsem našlapal tolik schodů, že jsem večer po příchodu domů lehnul a usnul. Před tím jsem zhlédl téměř celý program. Proč téměř? Na skupinu Olympic jsme opustili Arénu, abychom se prošli do Tesca pro jídlo. Skupina Děda Mládek Illegal Band hrála dobře (ač jsem měl pochybnosti, zda-li se už několikrát nerozpadli a co tady vlastně dělají...). Moderátor večera Petr Rychlý ovšem celý program totálně zkazil. K dvěma krásným přeřeknutím (FC Moeller Pardubice, Mistr Československa) přidal ještě úplně stupidní vtip o Karlu Gottovi, při kterém se pokoušel napodobit Karlův zpěv. Hlediště pískalo. Naopak úsměvnými momenty byl příjezd Milana Hejduka na invalidním vozíku, staré pokřiky vztahující se k Otovi Janeckému a dále přinesení poháru (v značně jiné podobě než se vyskytoval v ulicích San Piega) potapěčem. Klub tedy udělal krásnou recesi a publikum bouřilo. Po děkovačce naším hochům, několika projevech (např. od pana primátora Stříteského, od šéfa FanKlubu) se vyšlo ven před Arénu na veliký ohňostroj. Byl překrásný avšak po zkončení padalo mnoho nespáleného materiálu na hlavy diváků.
Zapomněl jsem ještě na jeden moment. Byl na konci, když všem děkoval kapitán Jiří Dopita. Zdálo se mně, že chtěl něco důležitého říci, ale tribuny ho přerušily hlasitým "Zůstaň TADY!". Dopiho to nějak rozhodilo, až to vypadalo jako by chtěl povědět pravý opak, ale pak si uvědomil, že tolika lidem do očí to vyslovit nemůže. No uvidíme jak to s Jirkou dopadne...

Přišel jsem o cenu!!!

Cenu, kterou jsem vyhrál při Mistrovství světa ve skoku o držku, mi sebrali. Kdo? No přeci jeden takový pán v bílém. Docházím k němu pravidelně od mistrovství. Jak teď vypadá mé koleno? FOTOGALERIE

Celý článek

Dávná vzpomínka na jednu pařbu

Náhodou mě napadlo, že bych mohl najít přepsané výroky z jedné naší "pařby"... No čas jde dál, ale vzpomínky a slova zůstávají... (Omluvte prosím hrubší slova, omluva také letí ke všem zainteresovaným, pokud z toho budou mít nějaké nepříjemnosti)

Celý článek

Tisková konference po mistrovství světa

Jak probíhala tisková konference po senzačním vítězství českého reprezentanta Brouzdala, jenž se právem může nazývat Mistrem světa ve skoku o držku...

San Piego – Včera jsme vám uvedli zprávu o výkonu pardubického skokana na Mistrovství světa ve skoku o držku. Získal neuvěřitelné prvenství, jeho výkon patřil k vrcholům šampionátu. Od rozhodčích obdržel neuvěřitelně vysoké známky. Den po závodě uspořádal tiskovou konferenci a promluvil k novinářům.
Novinář: Z pohledu diváka výkon vypadal takto: Zakopl jste o míč, uklouzla vám noha a udělal jste ve vzduchu skoro kotrmelec a na zemi po vás zůstala 20 cm čára sedřené kůže.
Brouzdal: Přiznám se, že to vypadalo poměrně hrozivě, dal jsem do toho opravdu všechno.
N: No rychle jsme ji museli něčím setřít...protože to byl fakt humus...ale to místo je určitě ještě vidět.....
B: Někdy se na to skvělé místo přijdu podívat. Doufám, že můj výkon bude správně finančně ohodnocen.
N: Určitě, bylo tam šití a navíc to posoudí jako bolestivé zranění...Myslím že by jste měl dostat něco mezi 600-1000 Kč.
B: Tyto peníze bych mohl dát na charitu.
N: Obraťme list. Letěl jste docela daleko. Cítil jste se jako Janda?
B: No na něj ještě nemám, ale takový náznak Valenty tam byl...
N: Mohlo by se to přirovnat ke skikrosaři Krausovi...Zkoušel nové triky a teď leží v nemocnici.
B: Musím to číslo trochu vylepšit, nacvičit nějaký nový křik, jako kdyby mně rvali játra (zvuk se taky hodnotí pozn.redakce).
N: No teď to znělo jako kdyby vám něco rvali do zadku...takže k těm játrům nemáte daleko:-)
B: No jo nebo zvuk jako když se páří vorvani...
N: A celkově: Jak jste byl spokojený se svým skokem, podle přítomných novinářů vypadal děsivě, ale rozhodčí ho také pečlivě ohodnotili....dokonce poprvé v historii padla i známka 6,1 co tomu říkáte?
B: Ehm to víte, tvrdý trénink, odepírání běžných věcí, a pak najednou takováhle satisfakce...mistrovský titul...jsem dojat (brečí)...chtěl bych toto vítězství věnovat mé škole, kde jsem se sportem na umělém povrchu začínal...
N: ...a co pan professor Foestl, váš první trenér, jestli se nemýlím, tak byl první kdo při vašem skoku assistoval jako zdravotník...
B: Ano velmi mi pomohl, odvedl dobrou práci. Snažil se pomoci. Ale také myslím, že se skokem byl spokojen. Říkal, že nic takového ještě neviděl. A taky asi ještě dlouho neuvidí. Byl velmi překvapen.
N: ...ale podle trenéra vašeho konkurenta Franty Vomáčky pana Stanislava Krause jste nebyl první, kdo tento skok skočil. Tvrdí, že tento skok nacvičil se svým svěřencem už v zimě na ledu a efekt prý byl ještě lepší...
B: To víte, je to jako ve skoku akrobatickém na lyžích – do bazénu, v tomto případě sněhu, ledu, je to daleko jednodušší než na sníh, případně umělý povrch. Nedá se to vůbec srovnat. Víte domácí fanoušci mě vyburcovali k výkonu a já jsem dovedl skok prakticky k dokonalosti. Nechci se chvástat, ale mám mezery pouze v zvukovém zpracování.
N: Čeho by jste chtěl docílit?
B: Světový mír!
(potlesk)
B: Ne myslím, že v naší republice máme spoustu nadějných mladých talentů, kteří by můj úspěch mohl více motivovat. Třeba Honza Fikejs, Vojta Krásný nebo i Petr Bouchner. Zatím na ledu zvládají poměrně kvalitní kreace.
N: ...ale já mám svého favorita a tím je Tomáš Kotlant...
B: Ano na toho jsem zapomněl, je to krajský juniorský mistr.
N: ..ale myslím si že brzy vám bude konkurovat...
B: Po tomto úspěchu budu mít tréninkovou pauzu. Stát se to může. Každopádně pomalu zvažuji ukončení aktivní skokanské kariery. V nejlepším se má přestat a já cítím, že jsem na vrcholu.
N: Ještě jednou gratulujeme a děkujeme za rozhovor.

Mé koleno

Četli jste včerejší článek? Jak teď vypadá mé koleno? Otevřete si celý příspěvek...

Celý článek

Nejlepší věc je umrtvení aneb let s tvrdým přistáním

No už je to tak, ležím na sále a nějaký pitval si vyšívá na mou nožku...třeba z toho bude úchvatné umělecké dílo.

Dnešní den začal špatně. Zaspal jsem. Ale ani mi to tolik nevadilo, protože z toho nebyl průšvih. Při fyzice jsem se nechal vyzkoušet a dostal jsem jedničku, byl to docela snadný příklad. No a pak jsem se chystal, jak si při těláku zahraju fotbálek, a pak třeba chvíli hokejbal.
Nemám rád porážky. Kdo by je taky měl rád. Při těláku jsme tedy hráli kopanou a bohužel hned ze začátku prohrávali. Proto jsem šel chytat a při tom jsem vybíhal do útoku. Dal jsem gól a vypadalo to na dobrý recept jak uspět.
Někdo vyslal střelu. Můj zákrok, beru míč, házím si ho před sebe a snažím se překvapit soupeřovu obranu rychlým protiútokem. Jenže míč si usmyslel, že ještě nikdy nebyl na leteckém dnu. A místo letadla si vybral mě. Bohužel jsem ve vysoké rychlosti šlápl na míč. Zažil jsem tvrdé přistání, jako už mnohokrát. Oklepal jsem se a udělal jsem inventůru vzniklých škod. Rameno, ruka, ucho bolí, avšak to není nic proti kolenu. FUJ! Takhle ošklivě jsem to koleno ještě rozbité neměl. Je to až na maso, no prostě hrůza. Ani to moc nebolelo avšak stejně jsem zašel za profesorem a ten mě poslal do nemocnice se slovy, že tak hrozně odřené koleno ještě neviděl.
V nemocničním areálu byl problém najít, kam s tím mám vlastně jít. Až jsem došel na recepci, tam se mě několikrát zeptali, jaké že mám rodné číslo, ale nakonec jsme se shodli. Pak už následovalo jen čekání, rentgen, a možná přišla i maminka. Tázala se mě, co jsem to vyváděl a při pohledu na zkrvavený obvaz jí trochu ztuhl výraz. Rentgen byl vůbec zajímavý, na zdi visel plastový obrázek The Simpsons, a přes tělo (nebo spíše jenom citlivou část) mi přehodili takový těžký přehoz. Asi chtěli ochránit zdraví budoucích generací...
A pak s rentgenovými snímky a maminkou zpět na chirurgii.
"No vypadá to pěkně," konstatoval doktor. Od té chvíle jsem se už pouze smál. Opravdu celý zákrok jsem se smál a chvílemi jsem se až popadal za břicho. Sestřička to nechápala. Při jednom bolestivějším úkonu si všimla, že jsem se přestal na chvíli smát. Okamžitě to komentovala: "Ale copa, už se nesmějete?" "Ále jo, jen to trochu zabole...au" Zajímavé dialogy jsem pak vedl s doktorem, provádějícím ten zákrok. Postupně desinfikoval, umrtvoval, šil, pitval a jak jsem se smál a smál, musel jsem už trochu brzdit a dát si ruku před obličej, abych úsměv zakryl. Pan doktor se hned zeptal, jestli to brečím či co? "No já se spíš směju," reagoval jsem. Nejvíce mě pobavily některé jeho věty jak vystřižené z nějakého amerického drasťáku. "Sestro prosím ten peroxid." (Mám na koleni obrovskou ránu několik mm hlubokou a on to jde vyplavovat peroxidem – chce mě určitě mučit.) "Prosím, podejte mi tu kulatou jehlu..." (Šije mě, tahá to a on chce nějakou jehličku, která zaručeně víc bolí. Jak asi vypadá?) Z totálního zoufalství a bolesti jsem si představoval toho hlavního hrdinu z Hollywoodu, jak umírá, a když slyší tyto věty, tak už by se raději otáčel v hrobě...
Zákrok skončil a já se cítil, jakoby se nic nestalo. Napil jsem se minerálky, odnesl jsem svoji těžkou sestru blíže k autu, koleno bylo totálně v pohodě.
Naše auto zastavuje před barákem a už je to tady. Přichází ta nějhorší věc na světě. Umrtvení právě přestává fungovat. Ach ty stahy i stehy. Na záchod pořádně nemůžu, mám to doma do schodů. Zezadu nohy mám pořád uschlou krev a že bych se mně to chtělo mýt... Ale mám dobrou náladu, protože podle lékařské zprávy byla rána rozměrů 2 krát 2 cetimetry. Jen mě mrzí, že neuvedli i třetí rozměr. Kdo to kdy viděl dvourozměrnou díru v koleni...
Příště si rozmyslím, jestli není lepší prohrát a být zdravý...
(Napsáno podle skutečné skutečnosti...bohužel)

Písemka

Zvládl jsem těžkou písemku, po oslavě mistrovského titulu...

V neděli pardubičtí hokejisté vyhráli titul a já šel spát kolem půj jedné. Co naplat, budík mi zvonil už v šest a já se vydal do školy dopisovat kompozici z matematiky. Vešel jsem do třídy a ptám se, kdo dopisuje stejnou písemku. Ivosh mi řekl, že ji dopisuje, ale že neví z čeho je, jestli to prý nevím já. No zasmál jsem se. Kdybyste viděli můj sešit z matiky, pochopili byste. No takže jsem matně zavzpomínal, co se to před dvěma měsíci dělalo, no a to už přišla Siréna. Rozdala nám zadání. A já na to koukal, jako by mi ulítly včely. No začal jsem počítat a hned v prvním příkladě mi vyšla nějaká blbost. No tak jsem tam napsal, že to nemá řešení :-) Následovaly úlohy, na jejichž řešící postup mi nějakou tu dobu trvalo přijít. No ale stihnul jsem všechno, ačkoliv správností výsledků jsem si nebyl rozhodně jistý. S pardubickou šálou na krku, šíleně zapáchající šampaňským z noční oslavy, jsem odevzdal. Říkal jsem si, že jsem snad něco trefil.
Dnes přijdu do školy a zase ta matika. "Máte tady ty dopisovaný písemky," huláká. Znechucen dojdu pro sešit a otevřu ho. Za tři. To je blbý, nemyslím si, že bych toho tolik s*****l. No to bude mít maminka radost, až dostane papírek se čtvrtletními známkami. Usednu do lavice a koukám, že to zadání je nějaký divný. Otočím na další stránku a co to nevidím? To je ona písemka, kterou jsem včera psal. Vedle mého nadpisu (Včera jsme se stali mistry!) se objevil další příspěvek: Doufám, že tvůj výkon bude také mistrovský! Zasmál jsem se a už už jsem otočil stránku, v písemce se skoro nečervenalo, pouze pár kroužků, pár numerických chybiček, celkově správně asi 93 %, hodnocení výborné. Ulevilo se mi, dvojka na čtvrtletním papírku bude vypadat lépe.
No snad jsem paní profesorku nezklamal, a i podle hodnocení se zdá, že můj výkon byl opravdu MISTROVSKÝ jak se to na perníkáře sluší a patří.

Naše Tesla Pardubicé, nejlepší je v republicé

Jak se takový titul v Pardubicích cení a slaví?


S půl denním odstupem už můžu lépe komentovat včerejší události. Tesla konečně získala titul a ve městě se bouřlivě slavilo. Bohužel jsem se nedostal na stadion. Nedostalo se tam poměrně hodně fans, kteří třeba chodí celou sezónu a poctivě fandí. Místo toho tam byli lidi, kteří by na hokej nešli, kdyby nebylo finále, ale narozdíl od nás si dokážou sehnat lístky. A na velkopološné obrazovce se v jednu chvíli zdálo, že se snad v Aréně kromě JIHU nefandí. Samozřejmě neberte to doslovně. Na Pernštýňáku byla super atmosféra. Už od odpoledních hodin tam byly hloučky pardubáků. A s přibývajícím časem jich tam bylo více a více. Občas se na pódiu objevil trapný komentátor... A pak začal zápas (i s malými technickými problémy) a celý kolotoč fandění, pokřiků, skákání a pózování fotografům a kameramanům. Jejich počet se rapidně zvětšoval. Při každě šanci se zaječelo, a pak přišel i první gól. Vypukla nespoutaná radost. Vypadalo to optimisticky, ale Zlín snížil. Jako proti útok jsme začali řvát Janko!!!, ale za pár desítek sekund se pokřik změnil v Rolínek!!! To už bylo skóre 2:1, nakonec přidal Milan gól na 3:1 a zdálo se být pomalu hotovo. Abych nezapomněl o první přestávce byl rozhovor s GM Zlína, kterému trpně zvonil mobil ve studiu Buly. Záruba mu mobil zabavil, a nakonec sám vypnul. Vrátil mu ho po skončení rozhovoru, přičemž při dotazování, Záruba mobilem cukal ve své ruce. V druhé pauze povídal Zbyněk Kusý a celkem vzato neřekl žádnou převratnou novinku. A pak začala poslední třetina, Janko dostal blbý gól, my trefili tyčku. "To byla škoda, jestli nás to bude stát titul," proběhlo mě hlavou. PĚT, ČTYŘI, TŘI, DVA, JEDNA...A začalo obrovské veselí, přišel trapný komentátor s tím, že kluci přijedou v deset na náměstí!!! Začali jsme burácet. Při snímkách z Duhovky nám bylo jasné, že tohle bude dlouhá noc. Problém byl v tom, že se ve městě bude vyskytovat mnoho podnapilých fanoušků. "A když se taková prázdná flaška rozprskne o dlažební kostky, to je potom zvuk. A zbylé větší kusy můžete krááásně rozšlapat," jako by uvažovali. Začaly se přehrávat zkratky z domácích utkání playoff. Po nich přišel Pardubický fanklub. To už byla skoro tma. Reportérů bylo nepočítaně a jejich světýlka často ozařovala naše tváře. O to více, že jeden ýmo vedle mě měl paruku a byl zmalovaný, jéjej. Vždy, když přišel někdo s foťákem nebo kamerou, zastavil se u něj. Takže PCE fanklub začal vybouchávat postupně jména všech našich kluků i lidí co za nima stály. Obvykle připojili i nějakou vtipnou poznámku jako kdyby to bylo v pořadu Chcete mě: A co, když se nám chudák Mikeš zranil, kdo za něj zaskočil? (Divíšek) Vyhrál bodování! (Mikeš) Byl druhej v bodování! (Hejduk) No a do třetice...(Bulis) Je malej, ale šikovnej! (Koukal) A pak se na pódiu ukázal i fanoušek v dresu HC Hamé jménem Martin. Povídal chvilku o tom, že nám děkuje, že jsme dobrý. Za odvahu sklidil potlesk. Pak už pomalu napínané publikum vítalo naše hochy. Mexické vlny, šampaňské ve vzduchu, bouřlivá atmosféra, zpěv We are the Champions v podání Mladých pušek, rozhovory s hráči i trenéry... A přišel i GM. Jak by také ne, konečně dokázal některým fanouškům, že ten titul pro Pardubice udělá. Oslava bude pokračovat 19. dubna na Masarykově náměstí... Je na co se těšit.

Třetí hokejové vítězství...neoprávněný start (?)

Tož Pardubice měly možnost utéci už na 3:0
Pardubice zvládly těžké utkání a vyhrály 2:0. Bylo to velmi zajímavé a napínavé utkání. Což mě však zaskočilo? V minulém utkání Petr Sýkora dostal trest 5 + do konce utkání a pokud se nepletu znamená tento nejvyšší trest ve hře stop na další utkání. A při pohledu na první obrázky od nás ze San Piega Sýkorka se rozbrusloval...A následně také k utkání nastoupil. Doufám, že se pletu a Péťa mohl hrát, v opačném případě by to mohlo znamenat i kontumaci. A první gól Aleše Hemského byl podle mě správně uznán. Pohyb brusle souvisel se soubojem se Zlínským hráčem a navíc se pohybovali obě brusle vedoucího muže kanadského bodování play-off. Co se týče posunuté branky jsem zastáncem pravidla z NHL, kde v případě, že puk spadne do posunuté branky a je-li viditelné, že branka by padla i bez posunutí, gól platí. V tom případě by gól platil na 100%. Takhle nebyl puk vidět. Další branku přidal Petr Průcha a završil, tak skvělý večer naší 3. formace. Pardubice mohou zítra ukončit sérii a já půjdu fandit na Pernštýnské náměstí, protože sehnat lístky opravdu nešlo...Takže zítra bude červenobílý den....