Hokejové perníkářství

Atmosféra návštěvy pardubického zimáku...Určeno i ženám...

Každému hokejovému fanouškovi je od roku 2003 jasné, mezi kterými kluby je v české extralize největší rivalita. Červenobílohvězdnatá Slavie tehdy v sedmém a tudíž posledním rozhodujícím finálovém utkání porazila červenobílé družstvo Pardubice. A od té doby je soupeření těchto mužstev doprovázeno nebývalým zájmem a diváckou kulisou. Jako přívrženec pardubického Moelleru jsem se vydal na cestu do ČEZ arény, abych shlédl právě souboj středních a východních Čech.

Obalen do šály Dynama jsem se přibližoval k „Duhovce“. Na název ČEZ si asi nezvykneme, pro nás je to navždy Duhová aréna. Všude postávají hloučky fandů, všichni v bíločerveném, občas se někdo blýskne se starším modrým dresem. Na prostranství před halou stojí těžká kovová socha hokejisty. Ach, jak symbolizuje nohy našich borců ve třetí třetině. (Odbočka pro ženy: Hokej se hraje na třetiny. A na ledě. A na góly.) Ale nepředbíhejme. S lístkem v ruce a optimistickým výrazem fanouška třetího celku vstupuji do dveří zimáku. Stříbrný turniket na mě zamrká zeleným okem a já mohu kráčet blíže k ledové ploše. Mohutnými prosklenými šedivými dveřmi už za těch pět let od rekonstrukce prošly stovky a tisíce lidí a i mně říkají: „Cesta na jih je volná.“ (Slečny či nepardubičtí pánové, pro vysvětlení poslední věty pokračujte prosím dalším odstavcem.)

Jižní tribuna. Tradiční místo těch nejvěrnějších perníkářů, jak se rádi nazýváme. Betonové bloky stupínků se svažují dolů k mantinelům. Stojím tam a studený vzduch od ledu mi leze do tváře. Ano, tohle k hokeji prostě patří, zvláštní pocit. Před námi se tyčí síť, kamarádka, jež zachycuje nepřesné či zblokované projektily střelců. Po pravé straně je malý sektor pro příznivce hostů. Od nás je kromě plexiskla, zdi a sítě dělí ještě policejní jednotka. Inu i státní zaměstnanci si rádi zajdou na hokej a nemusí ani platit lístek.

Ledová plocha je posázena barevnými reklamami. Puk se nám v nich často ztrácí. Ale nebojte se, že byste si nevšimli třepetající se touše v brankové síti. Ostatní vás na to jistě upozorní. Za zmínku stojí ještě čtvero sloupů posázených nápisy čtyřech ročníků, které symbolizují mistrovské tituly. Vzpomínka na vítězství v roce 2005 je stále živá.

Samotné utkání je, jak už to při sportu bývá, plné emocí. Rozhodčí se evidentně nechce nudit, a tak vylučuje a vylučuje. (Dámy, to neznamená, že si dojde na záchod několikrát za sebou!) Atmosféry při dvou brankách domácích netřeba popisovat. Karnevalové veselí, známý popěvek, točení šálami nad hlavou... Kdo nikdy nebyl na hokejovém utkání Východočechů, podle slov si stejně tohle povyražení devíti tisícovek nadšených lidí nepředstaví.

Zdání blízkého vítězství se rozplývalo a definitivně rozplynulo během třiceti vteřin mezi prvním a druhým gólem hostí, třetí a vítězný puk mihotající se za zády brankáře Jána Lašáka byl již skoro formalitou. HC Slavia Praha otočila utkání a „obliba“ trenéra a manažera pražských hokejistů Vladimíra Růžičky stoupla. Pardubičtí fandové se po prohře v prodloužení uchýlili v ponuré náladě k bufetům, aby na ně ještě ponuřeji vykoukly ceny nabízeného sortimentu. Já jsem si řekl, že za předvedený výkon v závěru utkání si naši hokejisté nezaslouží ani korunu skrz jídlo v občerstvovacím zařízení. Ponořen v mase odcházejících a zasmutnělých příznivců opustil jsem arénu s jedinou myšlenkou: „Však my ti to, Slavie, vrátíme ve finále. A když ne, tak počkej za rok!“

(Poznámky uvedené v závorkách jsou tu pro TY, které nemohou pochopit, proč se těch dvanáct lidí honí za pukem, když za mantinelem jsou další touše, ke kterým se nikdo nehlásí.)

Neruda by bledl závistí

Moje reakce na jeden (zlo)čin Magistrátu města Plzně, který se chystal

Mezi různorodými činnostmi, jako je například vytváření chutné večeře nebo mlaskání do rytmu vánoční koledy Půjdem spolu do Betléma, se v životě mladého literáta – fejetonisty najde chvíle, kdy zasedne k televizi a shlédne zpravodajský pořad. Inspirace pak přichází sama. V mém případě k tomuto účelu bravůrně posloužily podvečerní zprávy České televize.

Informace, která vzbudila mou pozornost, se týká jednoho plzeňského stromu. Stejnou otázku, jakou si položil Jan Neruda, si teď pokládají zástupci firmy provozující síť supermarketů. Ptají se: "Kam s ním?" Já jim rád odpovím: "Nechte ho tam." Řeč je o 150 let starém kaštanu. Absurdní je, že radní přemístění stromu povolili... Ano, slyšíte dobře, totožná instituce, která před několika lety uznala strom kulturní památkou. Kvůli Penny-marketu se pokusí vzrostlý kmen přesunout, podotýkám, že podobná operace s jírovcem se ještě nikdy nikde nepovedla!

Jsem si naprosto jistý, že Magistrát města Plzně má tuto transkaci řádně vypočítanou. Pokud kaštan nepřežije, mohou se úředníci těšit nejen z veselých Vánoc, ale i z o tři miliony korun bohatějšího Ježíška, slovy teleshoppingového krále Horsta Fuchse: "To se jednoduše vyplatí!"

Opusťme Plzeň a podívejme se do Pardubic. Sám znám místo, kde silnici ustoupily stromy. Ještě si pamatuji, jak sladké byly jejich plody. Hrušky z těch nebožáčků už nikdy neochutnám. A masakr, genocida vůči rostlinám, která byla provedena na Masarykově náměstí, tu snad máme v živé paměti všichni.

Aby z malého semínka vyrostla obrovská koruna, je třeba desítek let. Aby naši zástupce nechali utnout kmen, postačí pár zvednutých rukou v několika vteřinách. Zeleň se z centra města postupně vytrácí, kompenzace zelenými koši na psí exkrementy mi nepřijde úplně šťastná. "A vám se tahle zelená jako líbí, pane Horník?" Totiž, omlouvám se, pane Demle!?!

Možná, že za pár let nebudou mít magistráty velkých měst co kácet, a pak přijde na řadu bourání domů. Jejich heslo: Místo pro vaší postele – multikino pro celou vaši rodinu!

Neruda nemusí mí strach, lidstvo již odpadkovou krizi řeší, tu s větším, tu s menším úspěchem. Je na čase začít vracet přírodu k nám a podobný přístup vrcholných orgánů tomu rozhodně nepomáhá. Proto vás do Plzně prosím: Nechte kaštan kaštanem!

"Mám hezčí talíř...HEČ!

Drobátko upravená moje slohová práce...

Upozornění: Čtenáři, pokud se dnes v mém textu poznáte a ztotožníte se s jakýmkoliv jevem, nelekejte se. Je to jen vývojová etapa v životě každého jedince – „čas mikrovlnkový“.

Dlouho jsem dumal nad tématem dnešního fejetonu. Původně jsem se s vámi chtěl podělit o můj názor na možný obsah knihy, kterou jsem sice neměl možnost prolistovat, ale její název „Krematorium SLAVÍ 80 let“ ve mně evokoval pouze morbidní fotografie prachu. Včerejší zážitek však naplnil moji myšlenkovou kapacitu.

Když manželka Dr. Percyho Spencera na Vánoce roku 1946 pekla cukroví, netušila, že tím pomohla milionům lidí na téhle planetě. Možná si myslíte, že se snažila nakrmit hladovějící Afriku, ale to jste úplně vedle. Percy, její manžel, si v kapse svého kabátu zapomněl vanilkový rohlíček, a jelikož byl vědcem a vyvíjel radary, a také nutno podotknout, že naštěstí rohlíček nerozmačkal, mikrovlnným zářením cukroví zahřál. Omylem! Ale chytrá hlava – přinesl kukuřici a na světě byl první popcorn.

Proč vám to píšu. Naše mikrovlnka se zamilovala. Do mixéru! Usuzuji z toho, že po šesti minutách točení a blikání světelným očkem na čočkovou polévku, byl pokrm NAPROSTO STUDENÝ. Řekl jsem bílé krásce, že na mixér by zapůsobilo pouze točení mnohonásobně vyšší. Nechala se ukecat a následně už jídlo ohřála za obvyklou minutku a půl. Asi byla zklamána nemožností své lásky.

Trochu mi to připomíná situaci ze silvestrovské noci. Mé spolužačky vložily do mikrovlnné trouby popcorn a myslely, jak se krásně nabaští. A ejhle. Tahle mikrovlnka už přišla o všechny své zaláskované iluze, a tak talířem nehnula ani o píď. Výsledek? No, popcorn to rozhodně nebyl...

Ptám se: Co se zamilovanou kuchyňskou technikou? Jsou to stroje, ale nemají nárok na trochu lásky? Postavme mikrovlnky vedle mixérů, umožněme jim vzájemnou komunikaci, vždyť není nic horšího než být starou mikrovlnnou troubou, které nikdo nedá ani trochy citu. Slibte mi, čtenáři, něco. Až přijdete večer po práci domů, usmějte se na svoji rychlovarnou konvici, pohlaďte ledničku... Naše technika si to zaslouží i přes to, že člověk je v roli boha – jejich stvořitele, i ony mají nárok na trochu vstřícnosti, i když vám třeba neslouží.

Každý má svoje osobní problémy, všichni potřebujeme toleranci a porozumění. I Percyho manželka musela kvůli tomu nešikovi vyprat tu zaprasenou bundu.