Stromořadí

Spojení kalíšků jasmínového čaje a plápolající svíčky, neméně jako vzpomínky na místo již dávno neviděné a duševního rozpoložení... O čem to tedy je? Zkuste pochopit sami.

Štěrková cesta pod nohama zachrastí. Krok. Další. Tohle místečko znám. Jako malý kluk jsem se tudy procházel. Ale už je to dávno, co jsem tu kráčel naposledy. A přesto cítím, že mám s okolní krajinou hodně společného.

Asi pět stovek metrů zaplněných stromy – krásnými vzrostlými pány. A přesto prázdnota. Nic neříkají. Já také ne. Po krajích pěšiny vždy jedna řada pečlivě a rovnoměrně rozmístěných kmenů. Jsou tu duby a buky. A já – člověk. Sem tam se vyskytne lavička, zastavte se a posaďte se na chvilku. Ve vánku šumí zelené listí a moje vlasy se svobodně mihotají kolem uší. Rostou tu obrovské bílé hlavy žampionů. Koruny listnáčů tu drobátka hlídají.

Co když vás pokácí, netrápí vás to? Vždyť jste jen nevinné a bezmocné rostliny. Co proti člověku zmůžete? Motorová pila vám zazvoní bzučivým umíráčkem. Ona a on nemyslí na problémy, které máte, které překonáváte, na úsilí, které vyvinete, jen abyste mohli dál žít. Možná si o všem šustotem vyprávíte mezi sebou, co já vlastně vím. Nejsem strom. V tomhle životě ne.

Kam vedou kroky člověka, kam směřuje tahle štěrková cesta? Na konec. Je tam zídka a těžká železná dvířka otvírající se příchozím. Tak jdete?

Z pohádek

V šerém večeru za svitu 60 wattové žárovky vznikla tato beznadějně-nadějná báseň...

Tisíce kominíků

světem kráčí

Jen troška, prosím, stačí

Nepomůžete mi?

Ani jediný?

Trojice sudiček,

jedna z hněvu

přeruší dvojího blahozpěvu

Názor většiny!

Platí soud jediný!

Dědeček hříbeček

v šelestu ticha

těžce už dýchá

...a v trávě zelený

nezůstal jediný...

Tři oříšky

v milionu hledám,

louskáček Popelčin nemám

Kéž by byl kouzelný

alespoň jediný

Stránka za stránkou v plameni mizí,

za mne nerozhodne nikdo cizí.